Poté co Jan Křtitel připravil cestu tomu, kdo přichází po něm a kdo je větší než on, vystoupil na veřejnosti Ježíš s provoláním: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!“ (Mk 1, 15). Ježíš tedy zahajuje své veřejné vystoupení výzvou k obrácení.[1] Ne však pouze jí. Toto Ježíšovo první slovo v Markově evangeliu, kterým se představuje na veřejnosti, obsahuje dvojí konstatování – čas se naplnil a království Boží se přiblížilo – a dvě zásadní výzvy: obraťte se a věřte evangeliu. Výzva k obrácení v Ježíšově chápání dostává svůj plný smysl ve světle tohoto dvojího konstatování a druhé výzvy, totiž výzvy k víře. 

Je-li křesťanský humor výrazem svobody Božích dětí vykoupených Kristem, dostáváme se k otázce, jakou podobu měl Ježíšův humor. Je pravda, že Nový zákon výslovně nic neříká o Ježíšově smíchu, přesto je těžko myslitelné, že by Ježíš se svými učedníky neprožíval radost a veselí.[1] Můžeme si vzpomenout na Ježíšovu odpověď na otázku Janových učedníků, kteří se ho ptali, proč se on a jeho učedníci nepostí, zatímco oni a farizeové ano: „Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy jim ženicha vezmou, a potom se budou postit“ (Mt 9, 14–15). Ježíš neodmítá půst, ovšem jeho současná přítomnost mezi svými je jako událost svatby, tedy navýsost radostné slavnosti, ke které nepatří smutek, nýbrž veselí. Je-li Ježíš posměšně nazýván „žrout a pijan, přítel celníků a hříšníků (srov. Mt 11, 19; Lk 7, 34), pak v tomto výroku můžeme spatřit dobový ohlas na Ježíšovo stolování s hříšníky, které je ve skutečnosti radostnou oslavou návratu ztracených dětí k Bohu (srov. Lk 15).

Myšlenka církve jako domova nás vede k jejímu rozšíření na pojem duchovní rodina. Papež František zdůrazňuje, že je důležité budovat mezi věřícími smysl pro společenství a solidaritu, posilovat pocit příbuznosti a vzájemné podpory.

Bratrství, zakořeněné v hluboké lásce Boha k lidstvu, se rozvíjí prostřednictvím historického vyprávění o vztahu Boha a jeho lidu. Na této vztahové cestě se Bůh představuje jako dobrotivý otec a vrchol tohoto příběhu lásky se projevuje v osobě Ježíše. Skrze Ježíše se lidstvu dostává pozoruhodné výsady podílet se na hluboké skutečnosti Božího otcovství. V důsledku toho lidská důstojnost vzkvétá v kontextu vztahů, zejména prostřednictvím nezištného aktu darování sebe sama druhým.

Snadno můžeme vypozorovat, že člověk bytostně tíhne k cílovému způsobu myšlení a jednání, protože nejprve myslíme na cíl, jehož chceme dosáhnout, a teprve následně na prostředky, jak daný záměr realizovat. Dovršení našich snah v nás vyvolává prožitky uspokojení a radosti. Toto schéma pak aplikujeme také na celý svůj životní příběh, příběh národa, lidstva, celého kosmu. Člověk prostě bytostně tíhne ke smysluplnosti, protože smysl je pro něho jako kompas, který mu umožňuje orientovat se ve změti jsoucen a událostí. Určitě není tajemstvím, že právě touha po uchopení smyslu vlastní existence nás směruje nejen k určitému poznání nevyhnutelnosti jsoucnosti Boha, ale také k celoživotnímu směřování k němu ve formě víry.