Myšlenka církve jako domova nás vede k jejímu rozšíření na pojem duchovní rodina. Papež František zdůrazňuje, že je důležité budovat mezi věřícími smysl pro společenství a solidaritu, posilovat pocit příbuznosti a vzájemné podpory.

Bratrství, zakořeněné v hluboké lásce Boha k lidstvu, se rozvíjí prostřednictvím historického vyprávění o vztahu Boha a jeho lidu. Na této vztahové cestě se Bůh představuje jako dobrotivý otec a vrchol tohoto příběhu lásky se projevuje v osobě Ježíše. Skrze Ježíše se lidstvu dostává pozoruhodné výsady podílet se na hluboké skutečnosti Božího otcovství. V důsledku toho lidská důstojnost vzkvétá v kontextu vztahů, zejména prostřednictvím nezištného aktu darování sebe sama druhým.

Snadno můžeme vypozorovat, že člověk bytostně tíhne k cílovému způsobu myšlení a jednání, protože nejprve myslíme na cíl, jehož chceme dosáhnout, a teprve následně na prostředky, jak daný záměr realizovat. Dovršení našich snah v nás vyvolává prožitky uspokojení a radosti. Toto schéma pak aplikujeme také na celý svůj životní příběh, příběh národa, lidstva, celého kosmu. Člověk prostě bytostně tíhne ke smysluplnosti, protože smysl je pro něho jako kompas, který mu umožňuje orientovat se ve změti jsoucen a událostí. Určitě není tajemstvím, že právě touha po uchopení smyslu vlastní existence nás směruje nejen k určitému poznání nevyhnutelnosti jsoucnosti Boha, ale také k celoživotnímu směřování k němu ve formě víry.

Nejpropracovanějším dílem amerického teologa Lorenza Albaceteho (1941–2014) jsou posmrtně vydané úvahy nazvané Křik srdce (2023) se týkají tajemství utrpení a kříže, a proto bych rád na základě jeho úvah plasticky zobrazil specifičnost křesťanského pohledu na utrpení. Albacete spolupracoval s americkou verzí časopisu Communio, zakládal americkou pobočku Institutu Jana Pavla II. pro manželství a rodinu ve Washingtonu a byl čelným představitelem hnutí Comunione e Liberazione v USA. Přestože působil na několika katolických univerzitách a seminářích, byl spíše znám jako člověk, který je schopen americké společnosti neotřele předávat víru. Psal pro známé časopisy a často vystupoval v televizi, v níž mj. debatoval se známým reprezentantem nového ateismu Christopherem Hitchensem. Nebál se konfrontovat se i s těmi, kdo nevěří či víru odmítají. Vstupoval s nimi do dialogu, přičemž respektoval jejich hledání. Jeho zbraní byl odzbrojující humor, jímž si pomáhal při sdělování hlubokých věcí.

Téma paměti je jedním z ústředních témat literatury. Literatura jako fixovaný, interpretaci nabídnutý a vydaný text na paměti vlastně stojí. Není pro ni jen tématem, ale je i jejím médiem, způsobem uchopování skutečnosti, jejího evokování. Jako tradovaná je pak literatura na paměti i existenčně závislá. Aby umělecké literární dílo mohlo dále působit, musí být přítomno v paměti kulturní, čtenářské.[1]

Modernistické zkoumání paměti

Odkázanost na paměť bývá více tematizována a problematizována v dobách, kdy se literatura snaží vystoupit ze stínu minulosti, rozejít se s ní, začít nově, tedy v každém modernistickém hnutí či avantgardě. Opačně je pak paměť v literatuře a paměť literatury akcentována v pokusech o návrat k osvědčeným formám, tedy v každém obratu ke „klasice“, zejména formální, protože forma, žánr je zvláštním způsobem paměti literatury.