Co máme vlastně na mysli, když říkáme „naděje“? Co je to „naděje“? Kdo zde doufá a v co doufají ti, kteří doufají? Předně je jasné jedno: naděje má co dělat s budoucností. Znamená, že člověk od budoucnosti očekává radost, štěstí, které ještě nemá. Do té míry spočívá naděje na časovosti, jež zahrnuje to, že člověk nikdy neobsáhne zcela svou bytnost. Je sám sebou jen v neustálém napětí od minulosti přes přítomnost až po budoucnost. Avšak naděje, které souvisejí s časovostí, mohou být samozřejmě velmi odlišné kvality. Dítě může doufat v to, že příští den bude dnem školních prázdnin, v dobré vysvědčení a příjemné důsledky, které jsou s tím spojeny. Může doufat v to, že dostane kousek koláče, nebo v pěkný výlet; mnoho podobných nadějí tvaruje celý náš život a propůjčuje mu různé barvy. Všechny tyto naděje však nejsou tou nadějí, o niž v podstatě jde. Co je tím tedy míněno? 
Snad to bude o něco srozumitelnější, když budeme důkladněji přemýšlet o protikladu naděje, o strachu. Existuje na tisíce nejrůznějších druhů obav, jež nás v průběhu všedního dne tísní – od strachu před psem, který by nás mohl kousnout, až po strach před každodenními spory s lidmi na pracovišti, i doma. A ani zde to nejsou ty jednotlivé malé obavy, jež člověka ničí a vhánějí do zoufalství. Skutečný strach stojí v jejich pozadí, strach, že by se život jako takový mohl nepodařit, že by mohl být tak šedivý a těžký, až by nemohl být žit. Po jednom biřmování mi jeden učitel vyprávěl, že řekl jakémusi dítěti, aby bylo svým rodičům vděčné za to, že mu darovali život. Na to však onen chlapec odpověděl: já ale vůbec nejsem vděčný za to, že musím žít – mnohem raději bych nežil. Tato otřesná výpověď z úst dítěte naší doby, která již dávno nepředstavuje něco ojedinělého, by mohla být označena za definici beznaděje: život sám o sobě není dobrý; lze se jen stavět proti všemu tomu, co má zodpovědnost za neštěstí, že musíme žít. Zkáza je to jedině dobré, co se může stát, protože bytí samo je špatné. Nejde tady vlastně už žádný strach, v němž se vždy ještě skrývá moment možné naděje, nýbrž o pouhou rezignaci, beznaděj jako nedůvěru v bytí samé. Bytí není dobré – není dobré tehdy, když není zakoušeno jako Ano, jako přijetí: když odpadla zkušenost toho, že jsme milováni. To znamená, že strach v pozadí ostatních obav je strachem z totální ztráty lásky, z bytí, v němž vše pohltí drobné mrzutosti všedního dne, ve kterém již neudržuje rovnováhu nic jiného, velkého, ochraňujícího. Až do té míry mohou malé obavy, stanou-li se tím jediným, co od budoucnosti očekáváme, přejít ve velký strach – ve strach ze života, který už není možné unést, protože je zcela prost naděje. V tomto případě se stává jedinou nadějí smrt, jež je jinak přece koncem všech nadějí.
Tato analýza strachu nás dovedla zpět k pojmu naděje. Je-li strach v pozadí ostatních obav v posledku strachem ze ztráty lásky, pak je nadějí všech nadějí důvěra v to, že budeme obdařeni velikou láskou. Bylo by pak možné říci, že se jednotlivé věci stanou nadějemi, když v sobě nesou zabarvení prožitku lásky, když jsou jí více či méně podobné svou kvalitou. Naopak nejrůznější druhy strachu mají vždy společný aspekt toho, že nejsme milováni, pošlapanou naději lásky. Právě proto je zcela důsledné, když se v prvním Janově listu říká: „dokonalá láska vyhání strach“ (3,18).
Redakčně upraveno. Plná verze článku je dostupná v MKR Communio 1998/1.