Co máme vlastně na mysli, když říkáme „naděje“? Co je to „naděje“? Kdo zde doufá a v co doufají ti, kteří doufají? Předně je jasné jedno: naděje má co dělat s budoucností. Znamená, že člověk od budoucnosti očekává radost, štěstí, které ještě nemá. Do té míry spočívá naděje na časovosti, jež zahrnuje to, že člověk nikdy neobsáhne zcela svou bytnost. Je sám sebou jen v neustálém napětí od minulosti přes přítomnost až po budoucnost. Avšak naděje, které souvisejí s časovostí, mohou být samozřejmě velmi odlišné kvality. Dítě může doufat v to, že příští den bude dnem školních prázdnin, v dobré vysvědčení a příjemné důsledky, které jsou s tím spojeny. Může doufat v to, že dostane kousek koláče, nebo v pěkný výlet; mnoho podobných nadějí tvaruje celý náš život a propůjčuje mu různé barvy. Všechny tyto naděje však nejsou tou nadějí, o niž v podstatě jde. Co je tím tedy míněno?
narození Ježíše Krista, Syna Božího. Díky tomu, že se Bůh stává člověkem, je lidství navždy přijato do Boha, jak nás učí Atanášovo vyznání víry. Skrze Krista se tedy jako lidé můžeme podílet na božství a najít v něm své naplnění. Tím, že Bůh hmatatelně vchází do lidské skutečnosti, proměňuje ji a v obyčejném lidském konání se najednou otevírá cesta spásy. Bůh při této průlomové události nejedná sám – chce s člověkem spolupracovat až do té míry, že se na něm stává sám závislým. Proto Boží Syn nesestupuje z nebe jako mocný vladař a vůdce, ale sestupuje do mateřského lůna, aby přišel na svět jako bezbranné nahé dítě odkázané na péči své matky.
Bůh má mnoho způsobů, kterými nás přitahuje pod svá láskyplná křídla a zasvěcuje do své dobroty, proč by právě hudba nemohla být jeho dalším obtiskem? Právě ona nám o Bohu sděluje mnohé. Odhaluje skrytá tajemství Lásky, jež nás ohromuje svou krásou, dává nám pochopit něco z neuchopitelné a nepojímatelné Trojice a dovoluje nám být na tomto vztahu čisté dobroty účastni.
Kultura, v níž se pohybujeme v době globalizace, vyžaduje velkou dávku ostražitosti, protože ne všechny podněty, které nás zasahují, jsou slučitelné s naší křesťanskou identitou. To neznamená, že bychom nestáli před výzvami, které můžeme považovat za hlas doby a za pobídku k prohlubování naší vlastní křesťanské identity v proměnlivosti. Od jasného vymezení naší identity se následně odvíjí velmi mnohé, například spiritualita a identita duchovních místní církve u nás. A nemylme se, jasnějším vědomím naší kolektivní identity v rámci velké celosvětové církve se nestaneme méně katolíky, ale přesně naopak. Jedině ten, kdo si váží sám sebe a své vlastní identity, může pozitivně vnímat zároveň stejnou i odlišnou identitu ostatních a také všechny obohacovat svou specifickou dějinnou zkušeností. Je otázkou, zda kvůli nedostatečnému povědomí ohledně identity naší místní církve něco nedlužíme církvi celosvětové – univerzální.
Uplynulo bezmála devět let od doby, kdy autorský kolektiv nejpopulárnější internetové encyklopedie začal sestavovat přehled existujících předpovědí zániku světa. V seznamu, který wikipedisté od té doby stačili vytvořit, figurují nejrůznější teorie založené na astrologických pozorováních, mytologických výkladech dějin či konspiračních teoriích, avšak jednoznačně největší podíl z nich opírá svá tvrzení o Bibli. Přestože jde o výčet značně nekompletní, je jich v něm sesbíráno již více než sto, prakticky ze všech období našeho letopočtu. A posvátná kniha křesťanů nepřestává inspirovat k vyhlížení katastrofických scénářů ani dnes. Uvádí-li se jich pro první dvě dekády 21. století deset, znamená to, že průměrně každé dva roky se nyní rozšíří nové, biblickými texty podložené varování, že dějiny se přiblížily svému konci. Některé z nich vešly i v obecnější známost a stejně jako kdysi, i dnes způsobují zmatky, obavy a rozvracejí životy těm, kdo do nich vložili svou důvěru.