Blog
Na cestu či ke kafi

O Kristově narození a křesťanské plodnosti v mariánských meditacích Adrienne von Speyr

Obecné téma „zrození“ se v křesťanském pojetí soustředí do jediného konkrétního bodu, který se pak sám stává zakládajícím všeobecným principem. Jedná se o narození Ježíše Krista, Syna Božího. Díky tomu, že se Bůh stává člověkem, je lidství navždy přijato do Boha, jak nás učí Atanášovo vyznání víry. Skrze Krista se tedy jako lidé můžeme podílet na božství a najít v něm své naplnění. Tím, že Bůh hmatatelně vchází do lidské skutečnosti, proměňuje ji a v obyčejném lidském konání se najednou otevírá cesta spásy. Bůh při této průlomové události nejedná sám – chce s člověkem spolupracovat až do té míry, že se na něm stává sám závislým. Proto Boží Syn nesestupuje z nebe jako mocný vladař a vůdce, ale sestupuje do mateřského lůna, aby přišel na svět jako bezbranné nahé dítě odkázané na péči své matky. A je to právě Kristova Matka, kdo jako první vyslovuje své „ano“, aby se tato ústřední událost lidských dějin mohla vůbec odehrát. Maria dává k dispozici Bohu celou svou bytost, včetně svého těla, a jako Matka Boží je na oplátku jedinečným způsobem vtažena to tajemství Kristova narození. Sotva bychom hledali výmluvnější příklad křesťanské plodnosti. Naopak můžeme říct, že narození Krista skrze Marii, Matku a Pannu, se stává vzorem křesťanské plodnosti, trvale určujícím další život církve. Adrienne von Speyr (1902–1967), švýcarská mystička a lékařka, ve své knize „Služebnice Pána“ nabízí svým čtenářům jedinečný vhled do tohoto tajemství.

Odpověď na pozvání jako první krok

Na různých místech svého rozsáhlého díla Adrienne opakovaně zdůrazňuje, že středobodem Mariina života je její „ano“ andělovi. „Ano“ z úst Marie je víc než prostý souhlas – za její odpovědí se skrývá komplexní dynamika, díky níž nese mimořádné plody. Adrienne zdůrazňuje jako zásadní skutečnost, že Maria byla již předem vykoupena, a proto je její „ano“ dokonalé – nevstupuje do něj nic rušivého či omezujícího: „Její „ano“ nemá hranice, je to poddajná látka, z které může Bůh vytvářet, co chce.“[1] V této souvislosti opakovaně zaznívá pojem „zřeknutí se“ a „sebeobětování“. Bohatství křesťanské plodnosti je podle Adrienne přímo úměrné míře zřeknutí se, a Mariina plodnost je podle ní tak velká právě proto, že ani její zřeknutí se nemá hranic.[2]

Zřeknutí se je tedy počátečním krokem, avšak v Adriennině pojetí neznamená žádný sebezničující přemrštěný asketismus, ale spíše odevzdání sebe sama k dispozici, což nutně předpokládá odhlédnutí od vlastních tužeb a plánů. Vystoupení ze sebe nakonec není sebezmařením, ale cestou k naplnění. Díky tomu, že se člověk zbavuje fixace na sebe sama, která jej činí nesvobodným, otevírá se mu horizont širší než jeho vlastní perspektiva, a to mu umožňuje překročit své hranice.[3]

Křesťanské zřeknutí se a vyslovení „ano“ proto nepůsobí, že se následně z člověka stává odosobněný stroj, který jen mechanicky plní zadané příkazy, ale naopak jej vede k tomu, co je mu přirozeně vlastní. Člověk totiž není stvořen jako izolovaná bytost, která spěje k sebenaplnění nezávisle na ostatních, případně tak, že ostatních využívá jako prostředků. Takový přístup se projevuje až důsledkem hříchu. Člověk je stvořen k účasti na životě trojjediného Boha. Nachází smysl své existence, když svobodně odpovídá na Boží pozvání, a tak se nechává vtáhnout do spolupráce na jeho plánu.Giotto di Bondone

Matka a učednice

Dalším základním rysem Mariiny zkušenosti je skutečnost, že se její plodnost realizuje nejen duchovně, ale také tělesně, ačkoli zůstává pannou. Maria je opravdu těhotná, Ježíš Kristus, Bůh a člověk, se skrze ni skutečně narodí a ona ho zahrnuje mateřskou láskou a péčí, kterou nepotřebuje pouze zdánlivě, ale je na ni zcela odkázaný, a dokonce se musí od ní všemu naučit jako jakékoliv jiné lidské dítě. Adrienne vysvětluje, že to neznamená, že by Kristus byl o to méně Bohem; zdůrazňuje, že „jako Bohočlověk má již jako dítě dokonalé vědění. Ale nechce teď toto vědění používat. Chce spíš zakusit, co to znamená být člověkem, který vypadl z ráje. Co už ví, tomu se chce ještě naučit.“[4] Vtělený Bůh tedy nedospívá předčasně, ale vyrůstá v muže pomalými krůčky, u nichž jej matka přidržuje. Dokonce nechává Marii, aby jej v pokojné atmosféře nazaretské domácnosti postupně uváděla do náboženského života, a tak skrze svou matku poznává i nebeského Otce:

Matka ho učí dovednostem lidského života, učí ho chodit, jíst a mluvit, učí ho mluvit s její slovní zásobou, jeho, samotné Logos, učí lidskému slovu. Ale to se v něm, když je vysloví, stává slovem Božím. Je tak ochoten přijímat od ní, jako byla ona ve svém „ano“ ochotna přijmout jeho a spolu s ním všechno, co mu patří. Ukazuje mu také, jak nazírá na nebeské věci, na Otce, jak je připravena pro přijetí Boží vůle. Vypráví mu o svatém lidu, o Zákoně a o prorocích. Jejím prostřednictví se Syn dozvídá, co znamená mezi lidmi tradice.[5]

V tomto duchu se odehrává i další Pánův život, který se nevyhýbá ničemu, co patří k lidskému údělu. Své božství nepoužívá k tomu, aby si zjednodušil pozemský život. Podobně jako se během dětství reálně učil vše, co potřebuje k dospělému životu, jsou jeho další léta poznamenána prací – ať už řemeslnou v Josefově dílně, tak i těžkou prací v době veřejného působení, která vyústí v nejtěžší práci křížové cesty. Ta je však završena zmrtvýchvstáním a nanebevstoupením. Adrienne tuto cestu vnímá jako viditelný návrat člověka k Bohu, „ve kterém nás, lidi, Syn člověka bere s sebou k svému vlastnímu božství, k Otci a k Duchu svatému“.[6] Maria během této cesty nepřestává být poblíž Syna – vytrvalá cesta ve znamení nechápání a doprovázení Krista až ke kříži je jako druhý porod, z nějž se rodí vykoupení, na němž jí Syn dává účast.[7] Duchovní a tělesné je přitom stále v dokonalé harmonii.

Kristus dovoluje Marii, aby jej provázela a učila, ale především to je sama Maria, která je utvářena svým dítětem a stává se jeho učednicí. Její zřeknutí se ve znamení bezpodmínečného „ano“ je otevřeným prostorem, ve kterém dokonale plní své poslání. Na druhou stranu v této otevřenosti sama dorůstá a je neustále obdarovávána: „v jejich společném životě [neexistuje] žádná tvrdá dělicí hranice mezi Matkou a dítětem, mezi vývojem dítěte v Matce a vývojem Matky skrze dítě.“[8] Plodnost je tedy oboustranná – skrze Matku se rodí dítě a zároveň se skrze dítě rodí Matka.

Vztah mezi Matkou a Synem je vzorovým vztahem člověka a Boha, v němž nic nenaráží na překážku. Odehrává se ve znamení daru – „v živém koloběhu dávání a braní. Ona mu dává, co on potřebuje, a dostává v hojnosti zpět, co on daruje jí. Ale to, co obdrží, v ní nenaráží na hranici. Maria si ponechává vlastnost plýtvání, která je nejpůvodnější ze všech křesťanských vlastností.“[9]

Maria v církvi

Účelem mariánských meditací Adrienne von Speyr však není prezentovat Matku Boží jako nedostižný ideál; mystička naopak ukazuje čtenáři, jak je každý křesťan vtažen do Mariiných tajemství. Maria je skrze svého Syna Matkou všech věřících. Její náruč je otevřená a její role je otevírat k němu cestu, být nám Matkou, abychom skrze ni mohli být Ježíšovými bratry. Mariino „ano“, její těhotenství a porod zcela konkrétně objasňuje toto tajemství. Podle něj se křesťanská plodnost utváří podle hesla „stále více“: v nekonečném růstu a ve vzájemném obohacování, které nenaráží na hranice, což má svůj původní pramen v tajemství Trojice.  Jak můžeme vidět na příkladu svatých, ten, kdo se zříká sebe, aby dal své tělo i ducha k dispozici Bohu, přináší plody, jež jeho lidský horizont není schopen dohlédnout. Sám sebe ovšem neztrácí, ale skrze své poslání naopak roste za hranici svých možností a v překvapeném údivu může sledovat, co vše s Boží spoluprací dokáže.

 

Redakčně upraveno.  Plná verze článku bude dostupná v MKR Communio 2022/3. 

 

[1] Adrienne von Speyr, Služebnice Pána, Kostelní Vydří 1993, s. 6.

[2] Srov. tamtéž, s. 7.

[3] Téma „hranic“ je další důležitou proměnnou, která je přítomná v Adriennině mystické teologii jako červená nit. Pro podrobnější pojednání viz R. Svatoň – B. Šmejdová, Hranice a život v Nekonečném podle Adrienne von Speyr, in MKR Communio 96, 3 (2020), s. 319–333.

[4] Tamtéž, s. 71–72.

[5] Tamtéž, s. 72.

[6] Adrienne von Speyr, Člověk před Bohem, Kostelní Vydří 1998, s. 59.

[7] Von Speyr, Služebnice Pána, s. 111.

[8] Tamtéž, s. 28.

[9] Tamtéž, s. 29.