Je-li křesťanský humor výrazem svobody Božích dětí vykoupených Kristem, dostáváme se k otázce, jakou podobu měl Ježíšův humor. Je pravda, že Nový zákon výslovně nic neříká o Ježíšově smíchu, přesto je těžko myslitelné, že by Ježíš se svými učedníky neprožíval radost a veselí.[1] Můžeme si vzpomenout na Ježíšovu odpověď na otázku Janových učedníků, kteří se ho ptali, proč se on a jeho učedníci nepostí, zatímco oni a farizeové ano: „Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy jim ženicha vezmou, a potom se budou postit“ (Mt 9, 14–15). Ježíš neodmítá půst, ovšem jeho současná přítomnost mezi svými je jako událost svatby, tedy navýsost radostné slavnosti, ke které nepatří smutek, nýbrž veselí. Je-li Ježíš posměšně nazýván „žrout a pijan, přítel celníků a hříšníků (srov. Mt 11, 19; Lk 7, 34), pak v tomto výroku můžeme spatřit dobový ohlas na Ježíšovo stolování s hříšníky, které je ve skutečnosti radostnou oslavou návratu ztracených dětí k Bohu (srov. Lk 15).