Kultura, v níž se pohybujeme v době globalizace, vyžaduje velkou dávku ostražitosti, protože ne všechny podněty, které nás zasahují, jsou slučitelné s naší křesťanskou identitou. To neznamená, že bychom nestáli před výzvami, které můžeme považovat za hlas doby a za pobídku k prohlubování naší vlastní křesťanské identity v proměnlivosti. Od jasného vymezení naší identity se následně odvíjí velmi mnohé, například spiritualita a identita duchovních místní církve u nás. A nemylme se, jasnějším vědomím naší kolektivní identity v rámci velké celosvětové církve se nestaneme méně katolíky, ale přesně naopak. Jedině ten, kdo si váží sám sebe a své vlastní identity, může pozitivně vnímat zároveň stejnou i odlišnou identitu ostatních a také všechny obohacovat svou specifickou dějinnou zkušeností. Je otázkou, zda kvůli nedostatečnému povědomí ohledně identity naší místní církve něco nedlužíme církvi celosvětové – univerzální.
Bůh na prvním místě
Naše osobní, křesťanská, katolická identita je vícevrstevná. Ona nejhlubší, ontologická a teologická vrstva je dána prožíváním vztahu k Otci na základě naší účasti na věčném synovství v síle Obdarování jménem Duch svatý. Péče o tuto vrstvu identity leží na poli modlitby, prožívané liturgie a věrnosti základním pravdám víry. Zamlžování a zejména nedoceňování zmíněné primární vrstvy naší identity je bohužel častější, než by se na první pohled mohlo zdát. Každý den je třeba zpytovat svědomí, zda se snažíme opravdu klást na první místo Boha Otce (srov. Dt 6,4-6), anebo si na to jen hrajeme a ve skutečnosti na pomyslném trůnu našeho srdce sedí něco jiného nebo někdo jiný. Kladení Hospodina na první místo se konkrétně projevuje v naprostém zřeknutí se nemravných prostředků, které by zdánlivě měly vést k dosahování vnitrosvětsky dobrých cílů. Víra a evangelium se mohou šířit jen a jen evangelním způsobem, protože jinak to vůbec nedává smysl. Uvedená identita překračuje naši kulturní určenost jako něco, co se do dané kultury promítá, očišťuje ji a proměňuje. V první řadě tedy musíme pečovat o to, co se má inkulturovat, a teprve potom se pídit po tom, jak to dělat!
Inkulturace tudíž není primárně jakási technologie, nýbrž především kvalitní duchovní život. Co by člověku prospělo, kdyby získal slávu okolní společnosti, ale zároveň přitom ztratil sám sebe, biblicky řečeno svou vlastní duši (srov. Mt 16,26)? Věrnost vlastní identitě zpravidla nekráčí ruku v ruce s mediální slávou a popularitou!
Rozlišujme to zásadní
Uvedená nejhlubší složka identity souvisí s další, totiž s postoji nejvyšší církevní autority, tedy Svatého otce a biskupského kolegia. Zde však musíme velmi dobře rozlišovat různé úrovně stupně závaznosti výroků církevní autority a rovněž je třeba vnímat proměnlivost doby a situace, na něž papež a biskupové reagují. Takzvaný třetí koš magisteria, kam patří například encykliky a proslovy papežů i biskupů, není neměnný. Z uvedeného důvodu zpravidla není úplně moudré přenášet některé dobově podmíněné projevy papežů z devatenáctého století zcela nekriticky do dnešní doby.
Nemalým problémem zůstává i to, že si mnozí z nás neuvědomují, co k naší identitě patří, a co se sice tímto způsobem tváří, nicméně tak docela to naši identitu nevyjadřuje. Existuje celá řada soukromých mínění nebo místních zvyklostí, na nichž není nevyhnutelně nutné lpět. Setkáváme se také s přemrštěnostmi, které někdy vypadají velmi zbožně, nicméně určitě nejsou bezprostředním vyjádřením naší křesťanské a katolické identity. Při rozlišování zásadního a více méně zbytného nebo vyloženě partikulárního by nám mělo výrazně pomáhat studium teologie, zejména té systematické.
Teprve poté následuje ona druhá, vyloženě kulturní složka naší totožnosti, která na jedné straně zahrnuje jakousi relativně trvalou část, na druhé pak onu proměnlivou. Naše dějiny jsou dané, nicméně díky jejich zkoumání a našemu zrání jsme schopni revidovat předchozí soudy o osobách a událostech. Náš jazyk má téhož ducha, nicméně čeština je dnes poněkud jiná, než jakou hovořili a psali naši předkové třeba v první polovině předminulého století.
Vlivy současného světa
Nyní přejděme k oněm soudobým podnětům a vlivům, které usilují o naše srdce. V posledně zmíněné záležitosti pochopitelně záleží na rozlišování toho, co je v momentální okolní názorové a kulturní nabídce možné vnímat jako pozitivní podnět, co je opravdu autenticky lidské, a co je naproti tomu s křesťanstvím neslučitelné.
Každopádně jsme neustále ohroženi výzvami k jakési angažovanosti, která na první pohled vyhlíží jako něco velmi dobrého. Zcela zásadní problém tkví jednak v tom, že určitá dobrá hodnota se nyní povyšuje na tu nejvyšší, čili na falešné božstvo; jednak v tom, že aktivita v daném směru implikuje nenávist vůči určité skupině lidí. Je bezesporu správné usilovat o překonání rasismu, jakmile ale určitý typ boje za rovnoprávnost lidí s jinou barvou kůže implikuje nenávist vůči „bílému muži“, nemůže se jednat o aktivitu slučitelnou s naším posláním. Úsilí o práva menšin je správnou věcí, nesmí však vést k poškozování práv většiny. Dialog mezi různými náboženstvími a vzájemná úcta je na místě, nicméně nekritické pojímání ostatních a zavírání očí nad tím, co je v těchto náboženstvích s naší vírou neslučitelné, by bylo naivní a velmi nebezpečné. Rovněž společná modlitba s věřícími jiných náboženství vypadá sice líbivě, nicméně není možná, protože modlitba je vírou v pohybu. My zkrátka a dobře nemůžeme předstírat modlitbu, která by nemířila k Otci skrze Syna v síle Ducha svatého. Měli bychom být tudíž velmi ostražití a pamatovat na to, že sám satan na sebe velmi rád bere podobu anděla světla (srov. 2 Kor 11,14).
Současná kulturní a názorová nabídka určitě není prostorem bez vážných rizik a nebezpečí. Zároveň ale touha lidí po pravé svobodě, po smyslu, po něčem vyšším, co nás překračuje, cit pro sociální spravedlnost a pomoc bližnímu, touha po lepším a spravedlivějším světě, zdravě pojímaná snaha o ozdravení naší planety a ochrana života, to vše jsou hodnoty, které bychom měli vnímat jako šanci a výzvu.
Výzva pro křesťany v dnešním světě
Každý pochopí, že jednoznačný návod, jak se ke spíše obecně zmíněným výzvám a rizikům stavět, prostě a jednoduše neexistuje. Z uvedeného důvodu je nutno odvolávat se na svědomí, soudnost a především na již zmíněný tajemný smysl pro víru (sensus fidei), což je specifické působení Ducha svatého v pokřtěném věřícím.[1] V souvislosti s problematikou postoje k neustále se dynamicky přetvářející společnosti a kultuře se zejména v desetiletích po skončení druhé světové války hovořilo o takzvaném inkarnacionismu, který sázel na pronikání věřících a zvěsti do určité kultury, a o takzvaném eschatologismu, který kladl důraz na rizika s tím spjatá a na možnou ztrátu identity. Jako obvykle platí, že extrémní postoje bývají přinejmenším podezřelé, a proto II. vatikánský koncil nabádá k jakémusi eschatologistickému inkarnacionismu:
„Křesťané jako poutníci do nebeského města musí hledat a mít na mysli to, co je shůry (srov. Kol 3,1-2); tím se však nezmenšuje, nýbrž spíše vzrůstá význam jejich úkolu: usilovat se všemi lidmi o vybudování lidštějšího světa.“[2]
Uvážíme-li, co se od nás požaduje, pak není nesnadné dospět k závěru, že právě nastíněný paradox se téměř překrývá s pouze zdánlivě odlišným paradoxem, podle něhož máme být lidmi kontemplativními v akci (contemplativus in actione) obdobně, jak jím byl sám náš Pán Ježíš Kristus, jenž byl neustále obrácen směrem k Otci (srov. Jan 1,18 řecky) a zároveň plně apoštolsky činný.[3]
Redakčně upraveno. Plná verze článku dostupná v MKR Communio 2021/2.
[1] Problematika smyslu pro víru je pochopitelně mnohem širší a hlubší, proto čtenáře odkazuji na vynikající text: srov. MTK, Sensus fidei v životě církve, in Ctirad Václav Pospíšil – Eduard Krumpolc (eds.), Dokumenty Mezinárodní teologické komise 1969–2017 a některé další texty Papežské biblické komise a Kongregace pro nauku víry, Olomouc: UP 2017, s. 1006-1060.
[2] Gaudium et spes, čl. 57a; Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon 1995, s. 231.
[3] Celá záležitost je pochopitelně výrazně komplexnější, než jak je nyní popsána na prostoru, jenž je k dispozici. Zájemce proto odkazuji na monografii: Ctirad Václav Pospíšil, Ježíš Kristus – Pravda dějin. Trojiční a christocentrická teologie dějin, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2009, s. 13-22.