Blog
Na cestu či ke kafi

Biblická vize konce světa: zkáza nebo naděje?

 

Uplynulo bezmála devět let od doby, kdy autorský kolektiv nejpopulárnější internetové encyklopedie začal sestavovat přehled existujících předpovědí zániku světa. V seznamu, který wikipedisté od té doby stačili vytvořit,[i] figurují nejrůznější teorie založené na astrologických pozorováních, mytologických výkladech dějin či konspiračních teoriích, avšak jednoznačně největší podíl z nich opírá svá tvrzení o Bibli. Přestože jde o výčet značně nekompletní, je jich v něm sesbíráno již více než sto, prakticky ze všech období našeho letopočtu. A posvátná kniha křesťanů nepřestává inspirovat k vyhlížení katastrofických scénářů ani dnes. Uvádí-li se jich pro první dvě dekády 21. století deset, znamená to, že průměrně každé dva roky se nyní rozšíří nové, biblickými texty podložené varování, že dějiny se přiblížily svému konci. Některé z nich vešly i v obecnější známost a stejně jako kdysi, i dnes způsobují zmatky, obavy a rozvracejí životy těm, kdo do nich vložili svou důvěru.[ii]

Tato skutečnost zasluhuje pozornost. Přestože jsou tyto předpovědi i jejich zdůvodnění zjevně nesmyslné, vyvolávají otázku po povaze spisů, z nichž je jejich autoři vyvozují. V Bibli můžeme skutečně nalézt četné látky zabývající se problematikou konečnosti a očekávání blízkého konce pozemského světa. Snaží se však skutečně sdělovat, jak předpokládají autoři oněch předpovědí, otevřeně či v různých šifrách ucelený plán dějin a načasování jejich konce?

 

Odhalení smyslu dějin

Četné eschatologické imaginace a scénáře konce dějin jsou především odvozeny z naděje ve věrné Boží jednání. Je proto třeba zdůraznit, že tyto útvary nemají v Bibli za cíl oznamovat zánik a zkázu, nýbrž právě naopak ujistit čtenáře o svrchovanosti Boží vlády nad veškerými pozemskými i kosmickými silami. Zdůrazňuje se, že Bohu věrní jim nebudou ponecháni napospas. Je-li konec času doprovázen útrapami, opisuje se tím primárně zúčtování s hříchem, lidskou svévolí a jejími důsledky, neboť teprve po něm může být definitivně prosazena Stvořitelova vůle přinášející spravedlnost a blaženost.

Toto schéma je odvozeno z předloh dobové apokalyptiky, specifického proudu zjevovatelské literatury, která se v židovském prostředí rozšířila v relativně pozdním období Druhého chrámu. V apokalyptice jako žánru se formuluje určitý způsob historického uvažování, mnohdy nabývající až podoby uceleného programu či světového názoru. Přestože se do češtiny slovo „apokalypsa“ zapsalo jako synonymum hrůzy a všeobecné zkázy, původní řecké apokalyptó napovídá, že zde jde primárně o něco jiného: o odkrytí, odhalení smyslu a předem stanoveného plánu dějin. Ve vytržení mysli a různých zjeveních vyjevují v apokalyptických spisech nadpozemské bytosti smysl dějin, který je ale sám o sobě z dějin neodvoditelný, naddějinný. K pozemskému prostoru je apokalyptika skeptická – svět se podle ní beznadějně nachází v područí zlých sil a je zásadně nereformovatelný. V biblických líčeních nad ním nicméně ani na okamžik nepřestane vládnout pevná Boží ruka. Minulé, přítomné i budoucí nevyhnutelně směřuje k prosazení Stvořitelova záměru, počítá se s náhlým zásahem z nebeské sféry, který nastolí spravedlnost. Jestliže se popisují také mnohé tresty a zkoušky, nekončí nikdy bez ujištění o budoucí radosti pro všechny, kteří vytrvají v poslušnosti Boží vůli až do konce. Apokalyptika stačila zanechat stopu pouze v nejmladších vrstvách Starého zákona, formovala však již nejstarší tradice rané církve a utvářela řeč jejího teologického uvažování.

 

Perspektiva naděje

K apokalyptickým motivům se řadí již řeč o Ježíšově vzkříšení, kterým se zahajuje přelom dvou dějinných věků, epoch ovládaných v ostrém rozlišení buďto Bohem, nebo silami hříchu a smrti. Její předlohy vidíme i v postavách mesiáše a Syna člověka či výrocích o zjevení skrytých pravd; ukazují se ve výpovědích o vítězství Boží vůle v rámci střetu sil dobra a zla a stvrzují v příslibech nového stvoření a obnovy světa. Důležitou apokalyptickou kategorií je Boží soud. Tyto i další motivy vycházejí z určitých eschatologických představ, které sice novozákonní autoři také přejímají, vždy však pouze proto, aby na jejich pozadí rozpracovali naději velikonočního příběhu. Příslib spásy všem, kdo následují Ježíše, jehož Bůh nenechal napospas smrti (Sk 2, 24.32), přiznal se k jeho dílu (2 Kor 5, 21) a vyvýšil jej nade všechno stvoření (l 2, 6–11), rozšiřují apokalyptické imaginace za hranice biologického života a pozemských dějin.[iii] Teprve dodatečně se na jejich podkladě rozvíjejí spekulace o průběhu a konkrétních podobách očekávané spásy.

Ani z horizontu biblické apokalyptiky se tedy nikdy nevytrácí naděje. Hovoří-li se o Božím soudu, předjímá se zároveň, že všichni, kdo se hlásí ke Kristu, na něm budou osvobozeni (1 Sol 1, 10; Jan 5, 24; 1 Jan 4, 17); „poslední“ pohromy patnácté kapitoly knihy Zjevení se nebudou týkat vyznavačů Beránka, kterým je přislíbena spása (Zj 7, 9–17);[iv] útrapy doprovázející přelom věků budou všem, kteří vytrvají, znamením blížící se spásy (Mk 13, 13; Mt 10, 22; 24, 13). Někdy jsou příkoří chápána jako zkoušky věrnosti Bohu či soud nad Božími nepřáteli, jindy se jejich původ spojuje s lidským jednáním a od Božího působení se důsledně odlišují (Mt 24, 7–28 par.; 2 Tim 3, 1–5). Avšak ani lidské běsnění nemá být předmětem obav. „Dejte pozor, nelekejte se,“ varuje matoušovský Ježíš, když v tzv. malé apokalypse hovoří o přicházejících souženích – „musí se to stát, ale to ještě není konec“ (Mt 24, 6). I zlu jsou v apokalyptických schématech vymezeny hranice. Protože vrcholu dějin bude dosaženo teprve při úplném zjevení Boží slávy (Řím 8, 18; 2 Kor 1, 5; 4, 17n) a nastolení plného společenství člověka s Bohem (Zj 21, 3n), jsou Ježíšovi následovníci v současných podmínkách vyzýváni především k trpělivosti (2 Sol 1, 6nn; 2 Petr 3, 9). Nikdy nemají ztrácet naději. Jakmile se začnou naplňovat neklamné známky skutečného konce, bude to čas radosti. „Napřimte se a zdvihněte hlavy,“ říká o tom čase u Lukáše Ježíš, „protože se blíží vaše vykoupení “ (Lk 21, 28).

Biblická apokalyptika neodkrývá za dějinami žádný abstraktní mechanismus, ale činnou Boží vůli. Starý zákon chápe dějiny jako dar, místo Božího sebezjevení a setkání stvoření s jeho Stvořitelem, zdůrazňuje však, že Bohu je v nich podřízeno také zlo (Dan 7, 25n; Zj 13, 1–8; 17; 20, 1nn.). Ve střetu s Boží mocí je čeká porážka a úplné zahlazení. Tím člověk není veden k fatalismu, ale postaven před zásadní rozhodnutí, ke kterým silám – buďto sloužícím Bohu, anebo jeho protivníkům – se přidá (Zj 22, 11–15). V odhalení skrytého smyslu v událostech, které zdánlivě samy o sobě žádný vyšší smysl nemají, se potom rýsuje nadčasové schéma dějin, které mu má pomoci obě strany rozpoznat v konkrétních historicko-společenských podmínkách. Boží protivníci – ďábel, falešný prorok, šelma, smrt, peklo – jsou předurčeni k zániku, druhé smrti zapomnění v ohnivém jezeře (Zj 20, 12–15); Bohu věrní se však dočkají společenství s Bohem. Budou přebývat v novém stvoření, v harmonických vztazích, bez útrap a ohrožení (Zj 21, 1–7). Skutečnost, že jsou zapsáni v knize života (Zj 3, 5), znamená, že jejich život má perspektivu.

 

Zvolit si to, co má budoucnost

Řeč Bible o posledních věcech je dnešnímu čtenáři kulturně vzdálená, a je-li čtena příliš prvoplánově, může vést k neporozumění či dezinterpretacím. Ukázali jsme však, že předpovědi, které na základě Písma věstí pohromy a všeobecné utrpení, jsou horší: zcela obracejí smysl jeho poselství. Symboly a obrazy, které byly původně namířeny proti hříchu a zlým silám, autoři katastrofických predikcí nepozorovaně přejímají z Božích rukou do svých, aby jimi mohli šířit obavy a paniku. Pána, kterého Jan v závěru svého Zjevení radostně vybízí – „přijď!“, by chtěli hlasatelé blížících se konců nejlépe ponechat daleko, v nebeské sféře, odkud by je neohrožoval.

Bible vidí věci jinak. Konec světa, představu rozšířenou v obecném povědomí i populární kultuře, nezná. Nebe a zemi podle ní nečeká zánik, nýbrž proměna: tím bude definitivně prosazena Boží vůle, která stála u jejich zrodu a nikdy nepřestane pevně řídit chod jejich dějin. Pro člověka, který je nejvyšším výrazem Stvořitelova záměru, vrcholem stvoření a předmětem jeho vykoupení, z toho plyne neochvějná naděje v zajištěnost vlastní existence a všeho, co k ní náleží. Jeho život má smysl a budoucnost. Nic na tom nezmění katastrofy, násilí, strasti, ba ani konečnost fyzického světa a smrt – zánik čeká pouze to, co Boží vůli odporuje. Takovým věcem a silám se musí člověk vyhnout, nemají však nad ním samy o sobě žádnou moc.

Rozuzlení dramatu dějin, jejich vítězové a poražení, osud lidstva a světa, to všechno je již známo: jde o to, si nyní zvolit mezi tím, co směřuje k zániku a co má perspektivu. Jde o to, zvolit si to, co má budoucnost.

 

Redakčně upraveno.  Plná verze článku dostupná v MKR Communio 2021/3. 20% sleva s promo kódem "dobrozvitezi".

 

Poznámky 

[i] Viz https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_dates_predicted_for_apocalyptic_events.

[ii] Viz REJCHRT, Luděk. Apokalypsa aneb Zpěv o naději. Praha: Kalich, 2006, s. 255–258.

[iii] Viz COLLINS, John J. The apocalyptic Imagination. Michigan: William B. Eerdmans Publishing Company, 1998, s. 5–6.

[iv] Srov. REJCHRT. Apokalypsa aneb Zpěv o naději, s. 185–189.