O Kristově narození a křesťanské plodnosti v mariánských meditacích Adrienne von Speyr

Obecné téma „zrození“ se v křesťanském pojetí soustředí do jediného konkrétního bodu, který se pak sám stává zakládajícím všeobecným principem. Jedná se o

Giotto di Bondone narození Ježíše Krista, Syna Božího. Díky tomu, že se Bůh stává člověkem, je lidství navždy přijato do Boha, jak nás učí Atanášovo vyznání víry. Skrze Krista se tedy jako lidé můžeme podílet na božství a najít v něm své naplnění. Tím, že Bůh hmatatelně vchází do lidské skutečnosti, proměňuje ji a v obyčejném lidském konání se najednou otevírá cesta spásy. Bůh při této průlomové události nejedná sám – chce s člověkem spolupracovat až do té míry, že se na něm stává sám závislým. Proto Boží Syn nesestupuje z nebe jako mocný vladař a vůdce, ale sestupuje do mateřského lůna, aby přišel na svět jako bezbranné nahé dítě odkázané na péči své matky.

A je to právě Kristova Matka, kdo jako první vyslovuje své „ano“, aby se tato ústřední událost lidských dějin mohla vůbec odehrát. Maria dává k dispozici Bohu celou svou bytost, včetně svého těla, a jako Matka Boží je na oplátku jedinečným způsobem vtažena to tajemství Kristova narození. Sotva bychom hledali výmluvnější příklad křesťanské plodnosti. Naopak můžeme říct, že narození Krista skrze Marii, Matku a Pannu, se stává vzorem křesťanské plodnosti, trvale určujícím další život církve. Adrienne von Speyr (1902–1967), švýcarská mystička a lékařka, ve své knize „Služebnice Pána“ nabízí svým čtenářům jedinečný vhled do tohoto tajemství.

Akord, harmonie a rytmus: Výpověď hudby o Trojjediném Bohu

Bůh má mnoho způsobů, kterými nás přitahuje pod svá láskyplná křídla a zasvěcuje do své dobroty, proč by právě hudba nemohla být jeho dalším obtiskem? Právě ona nám o Bohu sděluje mnohé. Odhaluje skrytá tajemství Lásky, jež nás ohromuje svou krásou, dává nám pochopit něco z neuchopitelné a nepojímatelné Trojice a dovoluje nám být na tomto vztahu čisté dobroty účastni.

Niterní touha srdce nás zavádí do mnoha zatáček a úkrytů a dává nám poznat, že právě krása kolem nás a dobro, kterým jsme obklopeni, mohou ukonejšit naši úpěnlivou touhu po blaženosti a melodie tohoto světa odkazuje právě tam, kde jedině se vyplatí prosit a tlouct.[1] Lidská zkušenost s hudbou pomůže člověku přiblížit se tajemství Boha a stvoření najednou; ač odpovědi mnohdy výslovně nerozumíme, vlévá se nám při střetu s hudební melodií pokoj a klid do duše. Hudba, kterou mluví Krása sama, nám sděluje odpovědi na otázky a odhaluje tajemství, na které se lidské duše snaží odpovědět tisíce let. 

Zůstat sami sebou a zároveň být lidmi dneška

Kultura, v níž se pohybujeme v době globalizace, vyžaduje velkou dávku ostražitosti, protože ne všechny podněty, které nás zasahují, jsou slučitelné s naší křesťanskou identitou. To neznamená, že bychom nestáli před výzvami, které můžeme považovat za hlas doby a za pobídku k prohlubování naší vlastní křesťanské identity v proměnlivosti. Od jasného vymezení naší identity se následně odvíjí velmi mnohé, například spiritualita a identita duchovních místní církve u nás. A nemylme se, jasnějším vědomím naší kolektivní identity v rámci velké celosvětové církve se nestaneme méně katolíky, ale přesně naopak. Jedině ten, kdo si váží sám sebe a své vlastní identity, může pozitivně vnímat zároveň stejnou i odlišnou identitu ostatních a také všechny obohacovat svou specifickou dějinnou zkušeností. Je otázkou, zda kvůli nedostatečnému povědomí ohledně identity naší místní církve něco nedlužíme církvi celosvětové – univerzální.

Biblická vize konce světa: zkáza nebo naděje?

Uplynulo bezmála devět let od doby, kdy autorský kolektiv nejpopulárnější internetové encyklopedie začal sestavovat přehled existujících předpovědí zániku světa. V seznamu, který wikipedisté od té doby stačili vytvořit, figurují nejrůznější teorie založené na astrologických pozorováních, mytologických výkladech dějin či konspiračních teoriích, avšak jednoznačně největší podíl z nich opírá svá tvrzení o Bibli. Přestože jde o výčet značně nekompletní, je jich v něm sesbíráno již více než sto, prakticky ze všech období našeho letopočtu. A posvátná kniha křesťanů nepřestává inspirovat k vyhlížení katastrofických scénářů ani dnes. Uvádí-li se jich pro první dvě dekády 21. století deset, znamená to, že průměrně každé dva roky se nyní rozšíří nové, biblickými texty podložené varování, že dějiny se přiblížily svému konci. Některé z nich vešly i v obecnější známost a stejně jako kdysi, i dnes způsobují zmatky, obavy a rozvracejí životy těm, kdo do nich vložili svou důvěru.

Tato skutečnost zasluhuje pozornost. Přestože jsou tyto předpovědi i jejich zdůvodnění zjevně nesmyslné, vyvolávají otázku po povaze spisů, z nichž je jejich autoři vyvozují. V Bibli můžeme skutečně nalézt četné látky zabývající se problematikou konečnosti a očekávání blízkého konce pozemského světa. Snaží se však skutečně sdělovat, jak předpokládají autoři oněch předpovědí, otevřeně či v různých šifrách ucelený plán dějin a načasování jejich konce?