Václav Ventura: Lectio divina

Jednou z inspirací, které dalo mnišství křesťanské spiritualitě je lectio divina, specifická četba bible, jejímž cílem není exegeze a racionální přístup, ty mohou být pomocníkem, ale přímý kontakt s duchovním významem biblického text, nebo ještě lépe kontakt, setkání s autorem textu, jímž je Duch svatý. Do tohoto setkání je zapojen nejen rozum, ale srdce a vlastně celá struktura lidské existence. S tím souvisí zkušenost, slzy, vroucnost a radikální síla, jež lidskou existenci v žáru Přítomnosti Slova proměňuje.

Křesťané se mnohému naučili od Židů. Dodnes je v synagogální liturgii Tóra nejen čteným textem, ale posvátným předmětem odkazujícím na přítomnost Hospodina. V duchovní tradici judaismu je četba spojena s aktualizačním výkladem a vnitřním zpracováváním textu v osobní meditaci. Tak slovo bible proniká a prostupuje život člověka a proměňuje jej.

První křesťané pocházející že židovské tradice měli tento vztah k bibli zažitý, vždyť jejich Pán v synagogách takto s biblickým textem pracoval. „Přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno: `Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu,  abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.´ Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny. Promluvil k nim: ´Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.´ Všichni mu přisvědčovali a divili se slovům milosti, vycházejícím z jeho úst. A říkali: ´Což to není syn Josefův?´“ (L 4, 17-22)

Na úplném začátku

Pro první křesťany bylo čtení bible především čtením Starého zákona. Texty novozákonní se teprve postupně rodí z různých pramenů ústní tradice. Lze předpokládat, že slovo o Ježíšovi zaznívá silně z kázání zvěstovatelů evangelia, lidé si je vrývají do paměti a předávají dál. To vše umocňuje nebývalý zájem a mocné činy, které zvěst doprovázejí. Lidé jsou slovem radostné zvěsti zasaženi, strženi a jejich život se radikálně mění (metanoia).

Literární zpracovávání tradice probíhá eruptivně, asi jako dělení embryonálních buněk. Apokryfní novozákonní texty to jasně dokazují. To svědčí o tom, že četba provází život raného křesťanství intenzivně. A podobně jako ústní kérygma ho radikálně proměňuje. Ale ani četba Starého zákona nezůstává neplodnou. Je pravda, že nebylo vůbec snadné pro křesťany v této rané době se s jeho přijetím vyrovnat. Markiónův pokus (2. století) vytvořit bibli bez Starého zákona dává do této složitosti nahlédnout. Přesto se našel klíč, jak jej číst, a tak ponechat jeho bohatství pro křesťanskou četbu. Tím klíčem je christologický význam starozákonních postav, událostí a slov. Výmluvně takový přístup ukazuje Justin Filosof v Dialogu s Židem Tryfónem.

Klement Alexandrijský

Ale teprve alexandrijští teologové třetího století začnou objevovat multidimenzionální četbu Písma. Umožní jim to v Alexandrii již dříve pěstovaná alegorická metoda. Pro Klementa Alexandrijského (+ asi 2016) je Písmo slovem božského Logu, případně Ducha. A jako takové je plné tajemství. Slovo nevystižitelného je nevyslovitelné a člověku se sděluje nepřímo za pomoci lidských pojmů, symbolů, hádanek, podobenství a alegorií. Mezi nimi a skutečností, která je přesahuje, však existuje kontinuita. A k objevení této kontinuity vede náročná četba. Za skořápkou textu, gramatiky, historických a jiných souvislostí existuje duchovní smysl. Je třeba vyvinout někdy značné úsilí, trápit se nad textem, ptát se na význam obrazů, podobenství, symbolů. Ptát se jako se ptali učedníci Krista. Mít opravdovou touhu (hlad a žízeň), hledat a to nejen rozumem, ale srdcem. V určité fázi tohoto hledání se vyjeví, že pravda Písma není výsledek našeho snažení, ale je darem, zjevením. Ukáže se také, že Písmo, to není jen slovo fixované v textu, ale celé dění – Boží ekonomie s lidstvem, s námi, se mnou, o níž text mluví. Nakonec se vyjeví, že je to sám Pán, kdo z četby vystupuje a s nímž se setkávám. Klement chápe Písmo jako jakousi podobu inkarnace. Evangelium je vtěleným či vliterovaným Logem. A pomocí Písma tak Pán vede svou církev i každého jednotlivě k pravdě a pravé gnózi, jež je v jeho pojetí křesťanského života vrcholnou fází. Písmo je zásadním prvkem, je pokrmem, chlebem na cestě k pravé gnózi. To lze chápat jako určitý eucharistický význam Písma. K proniknutí k duchovnímu významu biblického textu nestačí jen intelektuální úsilí a touha hledání. Je nezbytný také dobrý lidský základ, očištění negativních tendencí lidského nitra, osvobozování se záporných vášní (apatheia) a úsilí o ctnost (arété). To je důraz, který se v mnohých textech o lectio divina příliš nezdůrazňuje. Duchovní význam bible se vyjevuje těm, kdo se snaží žít podle D/ducha. Dobře rozumět biblickému textu, odhalovat duchovní význam také předpokládá nejen tento morální důraz, ale také určitou intelektuální snahu. Totiž vyrovnat se gramatikou a historickým kontextem. Pro neteologa to je dnes docela dobře možné. Máme několikeré překlady, můžeme je srovnávat, máme poznámky a komentáře, které nám pomohou tento literárně historický kontext osvětlit. V dobrých komentářích se také lze seznámit s tradicí výkladu čteného textu, především s tím, jak mu rozuměli významní svědkové tradice, církevní otcové. Neméně potřebná je celková kulturní úroveň čtenáře. To nesouvisí s dosažením školského vzdělání, ale se zájmem o svět, v němž žijeme, citlivost pro radosti a bolesti lidí kolem nás. To vše lze přirovnat k rozlousknutí oné skořápky. Pak už lze vychutnávat lahodnost duchovního významu. Nechat rozeznít asociace, jež text vyvolává, nebát se improvizace, aktualizace. Jako když hudebník zpracovává ve své interpretaci daný námět. To samozřejmě předpokládá, že námět neopustí a vrací se k němu, aby znovu nechal rozeznít svoje uchopení námětu. Je ještě jeden důležitý moment, který se u alexandrijských teologů objevil. Naučili se mu u židovských vykladačů Boží slovo se děje - vyjevuje především v prostoru modlitby a společenství, v prostoru liturgie a církve. Takové čtení a naslouchání živí vztah k Bohu, umožňuje vidět skutečnost v Božím světle, proměňuje naše myšlení i život.

Origenes

Ještě snad výrazněji se o způsoby četby bible dovídáme u Origena (+ 254). Od dětství byl do četby Písma vnořován. Eusebios o tom podává zprávu: „Vždyť se učil znát Písmo svaté, a to byl dobrý základ jeho víry. Tomu Origenes věnoval nemalé úsilí, poněvadž jeho otec vedle výuky obvyklým školním předmětům právě na znalost Písma kladl velký důraz. Otec jej povzbuzoval, aby především před řeckou vědou se věnoval výuce náboženství. Origenes se musil každý den naučit několika místům z Písma svatého a je nazpaměť odříkat. Pro chlapce to nebylo nic obtížného a s radostí tak činil. Nespokojil se prostě s povrchním čtením svatých Písem, ale chtěl ještě víc. Hledal v nich hlubší smysl, takže dokonce svého otce častoval otázkami, co tím chce Bohem dané Písmo říci.“[1] V domácnostech bylo Písmo, či jeho části k dispozici, dětem se četlo, vyprávělo se a diskutovalo, učily se pasáže nazpaměť. Pro Origena bylo Písmo centrálním zdrojem života. Později, jako učitel se pokusil dát dohromady všechny možné tehdy dostupné verze a překlady Starého zákona, vytvořil z nich šestisloupcový text tzv. hexaplu, aby se dopracoval k co nejpřesnějšímu výkladu. To všechno bylo jen přípravou na jeho hermeneutickou četbu – hledání duchovního smyslu. Zde se Origenes dostává k podstatným zkušenostem. Uvědomuje si, že k tomu, abychom Písmo, konkrétně třeba Starý zákon pochopili, potřebujeme Ježíše, aby nám jej vysvětlil, jako emauzským učedníkům. Často při homiliích žádá posluchače, aby mu vyprosili osvícení Duchem svatým. „Pro pochopení Písma, potřebujeme Ducha svatého“. „Jedině ten, kdo má Ducha svatého bude moci nazírat (theóreien) skryté skutečnosti v tomto textu“. Stále inspirativní je krásná pasáž v komentáři na Janovo evangelium: „Odvažuji se říci, že evangelia jsou prvotiny celého Písma a evangelium Janovo prvotinou evangelií. Nikdo ho však nemůže pochopit, nespočine-li na srdci Ježíšově a nepřijme Marii za svou matku.“[2] To podle Origena předpokládá, že bude usilovat o to, aby Kristus žil v něm. Origenes také rozvíjel to, co nazýváme sensus scripturae – významy Písma. Známe již ten historický, či literární (kata to grama) a duchovní (kata to pneuma). Pro naši lectio divina to je skvělá pomůcka, kterou lze použít. Co mi text říká k historii a gramatice, co mi říká o vztahu Boha a ke mně a mém vztahu k němu. Po vzoru Oriegena, lze otázky rozšířit. Co mi říká o Kristu (význam christologický), o církvi (význam eklesiologický), o morálním životě (význam morální), co říká o budoucnosti (význam eschatologický) a jak se text, to je pro lectio divina klíčové, vztahuje na tady a teď na nás, na mne, pro nobis et pro me (význam mystický). Modelové ukázky: mluví-li se např. o potopě. Je to podle Origena skutečnost historická, zároveň něco napovídá o konci světa (význam eschatologický), archa je v rozbouřeném světě symbolem církve (význam eklesiologický) a Noe je obrazem Krista (význam christologický). Podobně lze číst i události u Rudého moře. Je to událost, která se stala (význam historický) a jako Mojžíš vítězí nad faraónem, tak Kristus vítězí nad mocnostmi zla (význam christologický). Podobně ovšem Kristus vítězí nad mocnostmi zla, které nás zotročují (význam mystický). To Origena zajímalo eminentně, a to je také akcent důležitý v lectio divina, jak všechny zápasy, prohry a výhry, o nichž biblický text referuje, jak se odrážejí a odehrávají ve mně. To, o čem bible mluví, není jen popis minulosti, ale děje se stále. Kristus i teď sestupuje, promlouvá, uzdravuje. Nesmíme zapomenout ještě na jeden důležitý moment, který byl při četbě a výkladu bible u Origena výrazný: zdůrazňoval nezbytnost pokory. To co objevil, považoval spíše za jakýsi pokus, hypotézu, nikdy si nečinil nárok, že to tak neomylně je. Všechno co v duchovním životě a v teologii vůbec chápeme, jsou naše představy, kterými se snažíme zachytit nezachytitelné a vypovědět nevypověditelné. Proto jsou svým způsobem relativní a musí zůstat otevřené dalšímu prohloubení. Oriegnův žák Pamfilos napsal: „Protože měl velkou úctu k svatým Písmům, doporučoval čtenáři <jeho textů>, aby si ověřil jeho slova. Bezpochyby věděl, že jeho mínění nemůže být jisté, neboť v Písmu je mnoho tajemství.“[3]

O lectio divina píše jako o theia anagnósis[4]. Předpokladem tohoto božského poznávání jsou úsilí, vytrvalost, modlitba. V závěru dopisu svému žáku Řehořovi podává jasný výklad lectio divina. „A tady, můj pane a synu, na prvním místě se věnuj četbě božských Písem, opravdu se jim věnuj. Potřebujeme opravdu mnoho úsilí, když čteme božské knihy, abychom o nich nevyslovili nebo nemysleli něco příliš nerozvážného. Když se budeš věnovat četbě s vírou a touhou líbit se Bohu, tluč při četbě na zavřené dveře a vrátný ti otevře, o něm přeci Ježíš řekl: ´Tomu vrátný otevře´. Věnuj se pečlivě této božské četbě, hledej upřímně a s neochvějnou důvěrou v Boha, smysl božských Písem, jenž je mnohým skrytý. Ale nespokoj se jen s klepáním a hledáním. Abychom pochopili božské skutečnosti, je modlitba absolutně nutná. Proto nás Spasitel vybízí a říká nejen: ´Tlučte a bude vám otevřeno´, ´Hledejte a naleznete´, ale také ´Proste a bude vám dáno´[5][6] To všechno má pak za cíl mít účast na Kristu a jeho Duchu. V posledku pak proměnu existence – zbožštění.

Není naším úkolem mapovat náhledy církevních otců na lectio divina. Úžasné myšlenky bychom mašli u Kappadočanů, u Jana Zlatoústého, u Jeronýma a dalších. Všichni dávají důraz na každodenní, věrné čtení Písma, noření se do jeho okouzlujících a opojných hloubek, v nichž nakonec zakoušejí přítomnost toho, jenž Písmo inspiroval. Většina otců zlatého věku patristické doby rozvíjejí „Origenovy myšlenky o prvořadé roli posvátné četby v kontemplativním životě“[7].

Mnišství a lectio divina

Specifickou roli sehrála a stále hraje lectio divina v mnišství. A protože mnišská spiritualita dala svým způsobem ráz celému křesťanství, i jejich zkušenost s lectio divina obohacuje tu naši. Podívejme se na několik ukázek. Mnich musí mít bibli neustále před očima: „Když malíři dělají kopii nějakého obrazu, stále své oči pozvedají k  originálu a snaží se ve svém díle reprodukovat formy a výrazy. Každý, kdo se snaží zdokonalit ve všech druzích ctností, musí zrovna tak studovat životy biblických postav, jako živé a praktické modely, aby usilovným napodobováním si osvojil dobro, které v  nich odhalí. Čtení a následující modlitby probouzejí v  duši lásku k  Bohu, obnovují ji a posilují."[8] Celou hlubokou mnišskou tradici vyjadřuje jediná Evangriova věta: "Ať tě vycházející slunce nalezne s  biblí v  ruce."[9] V pachomiánské tradici Písmo živilo mnichy celý den. Při práci zpívali a recitovali (ekvivalent pro meditují) Písmo a večer se všichni scházeli, aby poslouchali komentáře, aby kladli otázky a problémy týkající se pochopení bible. Recitace Písma zpaměti byla běžnou praxí. Užíval se také termín ruminatio, přežvykování. Tento obraz měl napovědět něco o dokonalém zpracování výživy božského slova. Čtení Písma bylo u  Otců - mnichů spíše modlitbou, než nějakou spekulací. "Před každou četbou se modli a pros Boha, aby se ti zjevil" (Efrém). Již jsme zmínili, že Klement Alexandrijský a po něm zejména Origenes[10], Jeroným a Řehoř Naziánský mluvili o eucharistickém rozměru Písma: „Čteme svatá Písma. Myslím, že evangelium je Kristovým tělem; myslím, že svatá Písma jsou jeho učením. A když říká: Kdo nebude jíst mé tělo a pít mou krev (Jan 6,53), třebaže tato slova lze vztahovat také k eucharistickému tajemství, přesto je Kristovo tělo a krev opravdu slovem Písma, je učením Boha. Když přistupujeme k eucharistickému tajemství a kousek nám upadne na zem, jsme vyvedeni z míry. A když nasloucháme Božímu Slovu, je nám do uší vléváno Boží Slovo, Kristovo tělo a krev, a my přemýšlíme o něčem jiném, jak velikému nebezpečí se tak vystavujeme?“[11] "Jíme jeho tělo a pijeme jeho krev v  božské eucharistii, ale také ve čtení Písma."[12] Nahlédneme-li třeba do tzv. řeholí Basilových, pochopíme, že naprosto všechny otázky a odpovědi, týkající se života mnichů, jsou exegezí Písma. Podobně je to u jednoho z mnišských intelektuálů Kasiána. Co jiného jsou jeho Rozpravy (Collationes), než z velké části výkladem bible? Ve čtrnácté Rozpravě O duchovním vědění ukazuje abba Nestoros cestu k správnému porozumění duchovních skutečností, tedy i Písma. Nezbytným předpokladem je úsilí o dobrý lidský základ, svobodu od vášní, ctnosti, život podle přikázání. Teprve poté, co člověk vstoupí na tuto cest, kterou nazývá praktiké, se mohou začít otevírat obzory duchovního poznání theoretiké. Théoretiké, jež linguisticky obsahuje theoreia, což je patristický termín pro kontemplaci, je až totožná s  pochopením Písma. "Vím, že máte vroucí lásku k  četbě. Uchovejte si ji; ale s  co největším zápalem také usilujte o  praktickou vědu (onu praktiké, to znamená etické základy dobrého života, pozn. překl.). Bez této praktiké čistotu kontemplace, o  níž jsme mluvili před tím, nelze dosáhnout. Jen ti, kteří se zdokonalili ne u  mistrů slova, ale ve svých vlastních skutcích, po mnohých pracích a námahách, ji dosáhnou jako odměny. Pochopení nedosahují v  meditaci zákona, ale dosahují ho jako ovoce svých prací a činů. Mohou zpívat s  žalmistou: ´Z tvých přikázání jsem pochopil´; a volat plni důvěry, po tom co eliminovali každou vášeň: ´Tobě budu prozpěvovat žalmy, poznávat na cestě nevinnosti´. Neboť jen ten chápe, co se zpívá v  žalmech, kdo kráčí po cestách nevinnosti s  čistým srdcem."[13] Toto je specifikum mnišského, a tedy Cassianova přístupu k  Písmu. Studium bible není záležitost marného intelektuálského žvanění a rádoby vědeckých postupů (vana iactantia), ale je to záležitost životní konfrontace, chcete-li záležitost existenciální. Další citáty dokreslují předpoklady plodné lectio divina. "Jiná věc je mít lehkost slova a ostrovtip v  řeči a jiná proniknout až k  jádru a medu nebeských slov a nazírat čistým pohledem srdce hluboká a skrytá tajemství. Toho nedosáhne lidské vědění ani kulturní rozhled, jedině čistota duše osvěcovaná (inlluminatio) Duchem svatým."[14]

"Chceš-li dojít ke skutečné biblické vědě (vera scripturarum scientia), spěchej, abys nejprve dosáhl neochvějné pokory srdce. Ta tě povede ne k  vědě, která nadýmá, ale k  té, která osvěcuje a naplňuje se v  lásce. Nečisté duši je nemožno dosáhnout duchovního vědění."[15]

Podstata mnišské exegeze se stále v  kruzích u  Kasiána vrací. Aby člověk mohl pochopit bibli, Boží slovo a jeho nárok, a aby toto slovo mohlo vzklíčit a přinášet užitek mnohý, musí tu být dobrá půda, dobrý lidský základ, zralá osobnost, jasno a věrnost v osobním povolání, totiž smysluplném postavení člověka v  celém stvoření před Boží tváří. Pokud toto není, je nutná stálá aplikace praktiké, zrání osobnosti, očišťování všech negativních tendencí, učení se lidským vztahům (koinos bios to je pravý smysl cenobitismu); jednoduše řečeno je třeba nechat zrát lidství k  jeho přirozené plnosti.

"A až pak, až odstraníš všechny starosti a přízemní myšlenky, snaž se všemi způsoby věnovat se často, co říkám, neustále četbě bible, aby tato neustálá meditatio prostoupila tvou duši a formovala ji, abych tak řekl ke svému obrazu."[16]

V  další 11. kapitole 14. konference Kasián zase rozvíjí a prohlubuje svoji thezi o  spjatosti života a pochopení bible. "Tak jak roste v  tomto studiu obnova našeho ducha, tak také Písmo začíná měnit svou tvář a je nám dáváno hlubší pochopení, jehož krása se zvětšuje s  našimi pokroky. Písmo se skutečně přizpůsobuje kapacitě lidského poznání; pro lidi tělesné vyjevuje věci pozemské, pro lidi duchovní věci božské. A ti, kdož dříve viděli Písmo zahaleno jakoby mračny, nyní nemohou prozkoumat tu nesmírnou hlubinu, která se jim otvírá a snést jas a záři."[17]

Zřetelně se lectio divina v pravém slova smyslu vyjevuje při „četbě“ Žalmů. „"Když se člověk živí stravou Písma, proniká do všech pocitů, zkušeností tam vyjádřených a modlitbu žalmů zpívá tak, jakoby autorem nebyl prorok, ale jakoby on sám byl autorem, zpívá žalmy jako svou osobní modlitbu s  nejhlubší zkroušeností; domnívá se, že žalmy jsou vysloveně pro něho zkomponovány a poznává, že to co vyjadřují, nebylo uskutečněno pouze kdysi, ale naplňuje se to každý den v něm. Není to věc jen četby či slyšení, ale „my se jich <duchovních skutečností>, abych tak řekl, dotýkáme (palpemus)… rodíme je z hloubi svého srdce, jako přirozené, jako součást našeho bytí, není to četba, kterou vnikáme do smyslu textu, ale zkušenost.“ Skutečně žalmy nás vtahují do toho, o čem vypovídají. Sdílíme radost, vděčnost, chválu, lásku, jakož i úzkost, beznaděj, smutek. A i opačně naše radosti, chvály, bolesti a úzkosti v nich nacházejí vyjádření. Jednoduše řečeno jsme v textu a text v nás. Kasián zakončuje tuto část rozpravy ujištěním, že takto se dochází k čisté modlitbě, která už ani slova nepotřebuje, ale „tryská jako oheň, nevypověditelné vytržení… a v nevypověditelných lkáních a vzdeších se vrhá k Bohu.“[18]

Lectio divina se stalo nedílnou součástí mnišského života. Nalézáme její doporučení u jednotlivých otců, své místo má ve všech známých textech řeholí. Vyměřený čas je sice v jednotlivých řeholích různý, ale pohybuje se kolem dvou hodin denně. Opět různě, ale nejčastěji ráno je zařazena do denního programu. Jistě prvořadou četbou je Písmo, ale záhy vidíme, že se připojují i jiné užitečné texty. Čtou se Životu otců/matek, apoftegmata, Evagrious, Kasián, ale také apokryfní evangelia či Skutky. Později přistoupí Basil, Jan Klimakos, Isák Syrský a další. Lectio divina se tak rozšiřuje. Svatý Benedikt v závěru své řehole doporučuje krom knih Starého a Nového zákona konkrétní texty: „Pro toho, kdo spěchá k dokonalému řeholnímu životu, jsou tu ostatně nauky svatých Otců, jejichž zachovávání vede člověka až k vrcholu dokonalosti. Vždyť která stránka nebo který výrok Bohem inspirovaného Starého a Nového zákona není nejpřímějším ukazatelem na cestě lidského života? Nebo která kniha svatých katolických Otců nehlásá, jak dojdeme přímou cestou ke svému Stvořiteli? A co Rozmluvy Otců, jejich Ustanovení a Životopisy a také Řehole našeho svatého Otce Bazila? Co je to jiného než nástroje ctností pro dobře žijící a poslušné mnichy? My zahálčiví, špatně žijící a nedbalí se zde však musíme rdít studem.“[19]

Těžko lze uzavřít kapitolku o  postavení Písma prvních mnichů. Snad několik těchto postřehů postačí, abychom zahlédli alespoň na okamžik tyto nadšence evangelia, jak uctívají Slovo života, jak je toto slovo proměňuje, jak v  nich restauruje Boží obraz a jak k  nám volají, abychom bibli četli z  hlubin a základů lidství jako pramen našeho života.

Bernard

Mniši se snažili tuto svoji specifickou četbu udržet i přes velké tlaky scholastického intelektualismu. Studium, disputace, questiones a další metody přístupu k realitě prostou lectio divina upozaďovaly. Mnichům se podařilo svoji lectio udržet a rozvíjet. Jak clunyští, tak cisterciáčtí mniši se prosté četbě a meditaci věrně věnovali. Svatý Bernard odchovaný touto tradicí ji předal a rozvinul. Stačí se začíst do jeho biblických výkladů a kázání, zejména Kázání na Píseň písní, abychom nahlédli a ochutnali jeho vroucí přístup a hloubku meditace. Když se zamýšlí nad Elizeovým zázrakem, který vzkřísil mrtvého, aktualizuje četbu a píše: „Onen velký Prorok, mocný slovem i skutkem sestoupil s nejvyššího vrcholku nebe a uznal mě za hodna, aby mě navštívil, ačkoli jsem prach a popel, smiloval se nad mrtvým, naklonil se nad ležícího, přizpůsobil se mým malým rozměrům, slepému daroval světlo svých očí, němá ústa otevřel polibkem vlastních úst a ochablým rukám dodal sílu dotykem svých rukou. Příjemně to pociťuji a mé útroby se sytí a nitro se plní a všechny mé kosti plodí chválu. Co jednou prokázal veškerenstvu, to cítíme, že se každodenně děje v každém z nás; srdci totiž uděluje světlo chápání, ústům slovo vzdělávání, rukám dílo spravedlnosti. Dává nám, abychom věrně, s užitkem vydávali a účinně naplňovali.“[20] Elizeus se v meditaci mění v Krista, dotýká se až fyzicky Bernarda a on to vše zakouší. To co bylo kdysi, je aktuální teď a tady, s námi, ve mně. Inspirace u Origena a staré tradici lectio divina je víc než pravděpodobná.

Scala paradisi

Vzácný text kartuziánské spirituality byl sepsán Guigem II. (+ 1188) převorem Velké Kartouzy. Vyjadřuje duchovní atmosféru 12. století, touhu po samotě a odloučení od světa v poustevnickém způsobu života. Tento „západní mysticismus“ (Dom Cuthbert Butler)[21] má ovšem blízko k východním pramenům hesychasmu. „Kontemplativní mniši na Západě přijali, uchovali, vyzkoušeli, a pak vyjádřili svou mluvou, plnou biblické poezie, v souladu s formami civilizace západního 12. století to, čemu se obecně učilo na starém Východě o hesychasmu. Tím, že 12. století věrně přijalo tuto tradici a nově ji rozvinulo, jeví se jako velmi veliké století v dějinách středověké spirituality.“[22] Scala paradisi je učebnicí lectio divina. Ve dvanácti kapitolách popisuje žebřík, jímž se stoupá do hloubek nebe. Bezvýznamná není první věta, totiž že tento náhled se stal při manuální práci. „Jednoho dne, když tělo bylo zaměstnáno prací rukou, začal jsem uvažovat o duchovní činnosti člověka. A náhle se mi v duchu vybavily čtyři duchovní, stupně, totiž četba, rozjímání (meditace), modlitba a nazírání (kontemplace). To je jakýsi žebřík mnichů, po kterém vystupují ze země do nebe… Čtení je horlivý a soustředěný pohled do Písma. Rozjímání je snaha mysli vypátrat pod vedením rozumu význam skryté pravdy. Modlitba je oddané zaměření srdce k Bohu, aby se odstranilo zlo nebo dosáhlo dobro. Nazírání je jakési povznesení mysli ponořené do Boha nad sebe tam, kde zakouší radosti věčné slasti.“[23] Zde je narýsován celý proces lectio divina v Guigově pojetí. Další kapitola načrtnutý program konkretizuje: „Čtení hledá slast blaženého života, rozjímání ji nalézá, modlitba o ni žádá a nazírání ji zakouší. Sám Pán praví: Hledejte a naleznete; tlučte a otevře se vám (Mt 7,7). Hledejte čtením a naleznete rozjímáním; tlučte modlitbou a bude vám otevřeno nazíráním. Čtení jako by předkládalo ústům pevnou potravu, rozjímání ji láme a rozmělňuje, modlitba zakouší chuť a nazírání je sama slast, která těší a občerstvuje. Čtení je jakoby na povrchu, rozjímání už jde pod povrch, modlitba je žádost a touha, nazírání je potěšení z dosažené slasti.“[24] Nečetli jsme už něco takového? Dobrý Origenes opět promlouvá[25]. V dalších kapitolkách jsou pak podrobněji jednotlivé stupně rozebírány, autor se dotýká specifických fenoménů, s kterými se ten, kdo stoupá po stupních žebříku, setkává. Znamením příchodu Ducha svatého do duše, jsou slzy. Fenomén známý starým mnichům pouště i všem ostatním, kteří kráčejí po cestě vnitřní modlitby a hesychie. Vyjadřují, že se nás setkání s Bohem opravdu dotklo, že je to vnitřní pravda. „Šťastné slzy, jimiž jsou očišťovány vnitřní skvrny, slzy, které zhášejí požáry hříchů! Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni (Mt 5,4). V těchto slzách poznávej, duše, svého snoubence, obejmi vytouženého, nyní se opájej proudem blaha (srov. Ž 36,9), čerpej z plnosti útěchy mléko a med. Toto jsou obdivuhodné dárky a potěšení, která ti přinesl a jimiž tě zahrnul tvůj snoubenec, totiž nářek a slzy. V těchto slzách ti přinesl nápoj v míře hojné. Ať jsou ti tyto slzy chlebem ve dne i v noci (srov. Ž 42.4), chlebem, který posiluje lidské srdce (srov. Ž 104,15) a je sladší než plástev medu.“[26] Vyschnul-li pramen slz a my je nemáme, je to znamením, že máme ještě dlouhou cestu před sebou, je to také výzva, abychom o tento dar opravdovosti vroucně prosili. Ve starém misálu byla kolekta pro vypršení slz (pro petitione lacrimarum). Proč o ně neprosit dnes? V lectio divina je možné tento pramen znovu objevit a oživit. Přebývání v lectio divina Scala paradisi přirovnává ke zkušenosti učedníků s Ježíšem na hoře Tábor a k setkání snoubence se snoubenkou z Písně písní (kap. 7).  Zkušenost nadšení a uchvácení by nebyla reálnou bez zkušenosti vyprahlosti a opuštěnosti. V četbě nás nic neupoutá, obsah už dávno známe, nechuť a prázdnota nás táhnou k tomu všeho nechat. Snoubenec se vzdaluje a ztrácí. Tato zkušenost opuštěnosti má však svůj hluboký smysl. „Ale neboj se, snoubenko, nezoufej, nemysli si, žes v opovržení, jestli snad na chvíli skryl ti snoubenec svou tvář. Všechno to ti napomáhá k dobrému. I z příchodu jeho i z odchodu máš užitek. Pro tebe přichází, pro tebe i odchází. Přichází, aby tě utěšil, odchází, aby tě ochránil, aby ses velikostí útěchy nepyšnila. Abys snad náhodou, kdyby u tebe byl snoubenec stále, nezačala pohrdat svými druhy a nemyslela, že ta útěcha není projev milosti, ale něco přirozeného a běžného… Proto odchází, aby snad příliš častou přítomností nezevšedněl, aby vzdálen s ještě větší touhou byl očekáván, vytoužený dychtivěji hledán, dlouho hledaný konečně s větší vděčností byl nalézán… Abychom tedy nepovažovali vyhnanství za vlast, zálohu za nejvyšší cenu… A tak s rozpjatými křídly létá nad námi a vyzývá nás k letu. Jako by říkal: Trochu jste zakusili, jak jsem milý a drahý, ale chcete-li být plně nasyceni touto krásou, běžte za mnou ve stopách mých vonných olejů, mějte srdce pozdvihnutá vzhůru, tam kde já jsem po pravici Boha Otce. Tam mě uvidíte, ne jako v zrcadle, nejasně, ale tváří v tvář, a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme.“[27] V dalších kapitolkách je řeč o vzájemné propojenosti stupňů, blaženosti pramenící z cesty kontemplace a o možných překážkách. Dílko zanechalo hlubokou stopu v křesťanské spiritualitě a inspirovalo další generace.

Cesta k dnešku

Už jsme zmínili napětí mezi mnišskou a scholastickou cestou. Mniši, jak ukazuje svatý Bernard, se snaží udržet svou četbu a její zkušenostní ráz. S nástupem nových duchovních proudů a společenství, žebravých řádů a zejména pak jezuitů, se z lectio divina postupně stává lectio spirtitualis[28]. Tato nová četba začíná s rovinou srdce spojovat rovinu rozumu. Cílem už nemusí být jen kontemplace a proměňující setkání se Slovem, ale také poučení, morální formace a pomoc pro pastorační práci. Duchovní četba se stává jednou z duchovních aktivit (exertitio) a ze spontaneity staré lectio divina se stává metodicky rozpravované cvičení. Rozšiřuje se také repertoár duchovních knih. Stále však se klade důraz na rozdíl duchovní četby od studia. Nemá jít o poznatky, ale o zápal srdce (affectus), modlitbu, posilu, útěchu a duchovní proměnu. Dvacáté století přineslo nové důrazy, které se nutně odrážejí ve spiritualitě: Biblická a liturgická obroda, otevření se moderním exegetickým přístupům, patristická renesance a ne v neposlední řadě ekumenické hnutí a inspirace. Také uvědomění si odpovědnosti křesťanů za církev a za svět radikálně ovlivnilo duchovní život.

Exkurz: Martin Luther

Pro lectio divina, její oživení a přeskočení přes zdi klášterů do života všech věřících mnoho přinesla světová reformace. Vlastně všechny reformní proudy před ní volaly po návratu k bibli, evangeliu, prvotní církvi, jež z novozákonních textů vystupovala. Martin Luther a celá reformace postavil bibli na oltář - stůl Páně. Bible se dostává do domácností, její četba a výklad k rodinnému stolu. Bible na stolu Páně je nejen symbolický fenomén. Je to výraz víry v reálnou přítomnost Pána v jeho slově. Mnohé sbory slaví Večeři Páně jen několikrát do roka, ale každou neděli slaví a přijímají reálně Krista v tomto slově. Martin Luther v Naučení, co máme hledat a očekávat v evangeliích (1521)[29]nejprve ukazuje, že evangelium je jen jedno, je to sám Kristus a jeho osvobozující moc, o níž biblické texty podávají zprávu. Kristus, kterého potkáváme v evangeliích, může být příkladem, ale to není všechno, co četba odhaluje. „Tak, jak vidíš, že on se modlí a postí, pomáhá lidem a prokazuje lásku, tak si máš také ty počínat vůči sobě i svému bližnímu. Ale to je na evangeliu to nejmenší… Je třeba, aby ses dostal ještě mnohem dál… Základem a jádrem evangelia je, že dříve než Krista pojmeš jako svůj vzor, přijmeš a poznáš jej jako obdarování a dar, který je ti dán od Boha a je tvůj vlastní. A tak, když ho vidíš nebo slyšíš, že něco koná nebo trpí, tak nepochybuješ, že on sám, Kristus, v tomto konání a utrpení je tvůj, takže se na to můžeš spolehnout, ne méně, než jako bys to sám vykonal, ano, jako bys byl samotným Kristem… To je ten oheň Boží lásky k nám, z něj se raduje srdce a svědomí v jistotě a pokoji, to je pravé zvěstování křesťanské víry… Pokud máš nyní Krista takto jako základ a hlavní podíl své blaženosti, tak z toho pak plyne druhá část, totiž že ho pojmeš také jako svůj vzor, že se sám svému bližnímu vydáš tak, jak vidíš, že se on vydal tobě.“[30] Luther jako vnímavý čtenář evangelia v této četně také odhaluje rozdíl mezi zákonem – přikázáními a evangeliem. „A na tom také vidíme, že Kristus nenaléhá hrozivě a neuhání jako Mojžíš ve své knize a ve způsobu přikázání, nýbrž učí laskavě a přívětivě, říká jen, co máme dělat a čeho nechat… Nikoho neuhání a nenutí, naopak učí tak jemně, že spíše povzbuzuje, než přikazuje…“[31]Taková lectio divina otevírá prostor oblažující svobody. A jako u Origena, Bernarda a dalších i Luther zdůrazňuje ono pro mne. „Když teď otevřeš evangelium a čteš nebo slyšíš, jak Kristus přišel tam či onam, nebo jak k němu někoho přivedli, máš v tom vnímat zvěstování nebo evangelium, skrze které přišel k tobě, nebo tebe k němu přivedli. Neboť zvěstování evangelia není nic jiného než to, že Kristus přichází k nám nebo my jsme přiváděni k němu… Jestliže se tedy ztišíš a necháš vůči sobě konat dobro, tj. věříš, že on ti koná dobře a pomáhá, tak máš jistotu, že Kristus je tvůj a daný tobě jako dar. Potom je třeba, aby sis z toho vzal příklad, a tudíž také pomáhal a konal vůči svému bližnímu, také se mu stal darem a příkladem.“[32] Luther evidentně navazuje na monastickou lectio divina. V předmluvě k vydání svých spisů z roku 1539[33] skutečně píše o lectio, navazující modlitbě, meditaci a zkušenosti. Podobné sondy bychom mohli provézt i u ostatních teologů reformace, otců i současných autorů. Je nesporné, že jejich důrazy na četbu bible přispěly i k znovuobjevení jejího místa v naší spiritualitě i liturgii. Podobně katolíci zase otevřeli většině evangelíků pramen touhy po pokrmu eucharistie. Pokrm slova a eucharistický pokrm jsou vzájemně sdílené dary.

Dnes

Celý vývoj v katolické církvi směřoval ke druhému vatikánskému koncilu. Významným dokumentem je bezesporu konstituce Dei Verbum. Odráží se v ní otevřený přístup ke studiu Písma. Lectio divina je tu představena ve 25. odstavci: „Posvátný sněm naléhavě a důrazně vybízí také všechny věřící, především řeholníky, aby častým čtením Písma svatého získali ´nesmírně cenné poznání Ježíše Krista[34]. ´Vždyť neznat Písmo znamená neznat Krista.´[35] Ať tedy rádi přistupují přímo k posvátnému textu jak prostřednictvím posvátné liturgie, která oplývá božskými výroky, tak ve zbožné četbě nebo prostřednictvím vhodných vzdělávacích zařízení nebo pomocí jiných prostředků, které se v naší době všude chvályhodně šíří se souhlasem, a péčí pastýřů církve. Ať však pamatují, že četba Písma svatého má být provázena modlitbou, aby se stala rozhovorem mezi Bohem a člověkem. Neboť ´jeho oslovujeme, když se modlíme; jemu nasloucháme, když čteme božské výroky[36].“[37] A podobně Benedikt XVI. v  Apoštolské exhortaci Verbum Domini: „Synoda opakovaně zdůrazňovala požadavek rozjímavého přístupu k posvátnému textu zejména s ohledem na lectio divina jakožto nezbytného faktoru duchovního života každého věřícího v různých službách a životních stavech. Boží Slovo je základem každé autentické křesťanské spirituality… Koncilní reflexe tím měla v úmyslu navázat na velkou patristickou tradici, která vždycky doporučovala přistupovat k Písmu v dialogu s Bohem. Svatý Augustin říká: ´Tvá modlitba je tvoje slovo obrácené k Bohu. Když čteš Bibli, mluví k tobě Bůh. Když se modlíš, mluvíš k Bohu ty.´[38]Origines, jeden z učitelů této četby Bible, tvrdí, že porozumění Písmu vyžaduje spíše než studium důvěrnost s Kristem a modlitbu. Je vskutku přesvědčen, že přednostní cestou k poznání Boha je láska, a že nelze dojít autentické scientia Christi bez lásky k Němu … V této souvislosti je však třeba se vyhnout riziku individualistického přístupu a mít na paměti, že Boží Slovo je nám dáno právě k vytváření společenství, aby nás sjednotilo s Pravdou na naší pouti k Bohu. Je to Slovo, které se obrací ke každému osobně, ale je také Slovem, které buduje společenství, vytváří církev. … Proto je důležité číst Písmo svaté a slyšet Písmo svaté ve společenství církve, to znamená se všemi velkými svědky tohoto Slova, počínaje prvními otci až ke svatým dneška, až k dnešnímu učitelskému úřadu.

 Privilegovaným místem rozjímavé četby Písma svatého je proto liturgie, zejména eucharistie, kde se slavením Těla a Krve Krista ve svátosti aktualizuje samo Slovo mezi námi… Je dobré také připomenout, že dynamika lectio divina nekončí, dokud nepřejde k actio, tedy k činu, kterým se život věřícího stává darem pro druhé v lásce.“[39]

Podobně je role lectio divina podtržena v Katechismu katolické církve: „Lectio divina, při níž je Boží slovo čteno a meditováno, aby se proměnilo v modlitbu, je tím pevně zasazena do slavení liturgie.“[40]  „Rozjímání uvádí v činnost myšlení, představivost, city a touhu. Toto probuzení ducha je nutné, abychom prohloubili pravdy víry, podnítili obrácení srdce a posílili vůli následovat Krista. Křesťanská modlitba se přednostně zaměřuje na rozjímání ´tajemství Krista´, jak při ´lectio divina´ (božské čtení), tak při růženci. Tento způsob uvažování v modlitbě má velkou hodnotu, ale křesťanská modlitba má směřovat mnohem dál: k poznání lásky Pána Ježíše, ke spojení s ním.“[41] 

Téměř všichni autoři věnující se spiritualitě téma lectio divina akcentují. Praktickým uvedením je knížečka Enzo Bianchi Modlit se Boží slovo, který shrnuje jak teoretické, tak praktické souvislosti lectio divina[42], nebo přehledový text Lectio divina – pramen křesťanské spirituality v Teologických textech[43]. Lectio divina se věnuje i Slovník spirituality[44] a nepřeberné množství další literatury.

Ale jak prakticky

Řadu nápadů už známe ze zkušenosti otců. K tomu, abychom lectio divina přijali jako svoji četbu, není nutné mnoho vědět. Stačí si jen uvědomit, že je to osvědčená a plodná tradice, do níž můžeme vstoupit. Není, na rozdíl od různých forem meditace, potřeba žádné složité metody. Jen vzít a číst a vytrvat, přes všechny potíže a nechutě. Vyhradit si klidný čas, v modlitbě se otevřít působení Ducha a do četby se ponořit. Na prvním místě k lectio divina patří Písmo. Jak je číst, je věc osobní volby, dobrým vodítkem může být třeba mešní lekcionář. Není to nezbytně nutné, ale přeci jen užitečné, pokusit se rozlousknout skořápku historického a literárního významu. O čem ten text vypovídá, co chtěl říci autor svému čtenáři tehdy, jaký je prostě kontext čteného. K tomu pomáhají dobré poznámky nebo dostupné komentáře, které jsou i v češtině[45]. To je ale jen rozlousknutí skořápky, Jde o jádro, tedy duchovní smysl či význam. Tak si tedy text znovu přečtu a pokusím se do něj vstoupit. Ztotožním se třeba s některou z postav, třeba slepcem, který úpěnlivě volá: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou“[46] On přes okřikování nepřestával. A co stalo se slepcem se děje se mnou. „Ti, kteří šli vpředu, ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!" Ježíš se zastavil a přikázal, aby ho k němu přivedli. Když se přiblížil, Ježíš se ho otázal: "Co chceš, abych učinil?" On odpověděl: "Pane, ať vidím." Ježíš mu řekl: "Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila." Ihned prohlédl, šel za ním a oslavoval Boha. A všechen lid, který to viděl, vzdal Bohu chválu.“[47] Můžeme opakovat volání slepcovo, můžeme zaslechnout Ježíše, jak se nás ptá, můžeme mu vypovědět svou bolest, zažít osvobození a oslavovat Boha. Můžeme se ztotožnit s Marií z Magdaly, Petrem, Janem, učedníky na hoře Tábor či s učedníky emauzskými. Tak se vstupujeme do textu, vstupujeme do přímého kontaktu se Slovem. To je to, jak je to pro mne, pro nás – pro me, pro nobis. To jsou záblesky kontemplace, jejíž nekonečné hloubky a krásy se otevírají každému, do touží a věrně čte a věrně se snaží žít. Kontemplace je vlastně něco velmi prostého a jednoduchého. Řecky se řekne theória, což znamená vidět. Vidět specifickým způsobem. Slovo theatron – divadlo je odvozeno o slova theoria. A vidět něco v divadle, či ve filmu nebo dobré literatuře, je vidění zvláštní. Prostě je ve hře zrak, je ve hře racionální složka, odehrává se nějaký děj, postupně nás děj pohlcuje, smějeme se při veselém dění, pláčeme při smutném, prožíváme úzkost a strach, dojímá nás láska a další ději odpovídající emoce, je tedy ve hře stránka emocionální. A jestliže je to dobré theatron a jsme-li soustředění a otevření, pak odcházíme proměněni. Rozhodnuti stát např. na straně spravedlnost proti nespravedlnosti, jsme posíleni v odvaze, v lásce. Možná se změnil i pohled na skutečnost, v níž žijeme. To je přesně to, co se může dít v lectio divina.

Při četbě se nemusíme bát nechat rozeznít naši imaginaci. Čteme-li například texty svatého Bernarda a jiných, jsou plné svobodných vzletů, jež inspiruje čtený text. Stačí jen nahlédnout do jeho četby Písně písní. Tyto svobodné vzlety, nám dají také nahlédnout do nás samotných a objevit krásná i temná místa naší psyché. Když pak ukotvíme návratem k textu, může to být jakási duchovní terapie.

Mluvili jsme o četbě bible. To je prvořadá četba lectio divina. Plodná a tradicí ověřená je četba svatých Otců, zejména pokud jsou to jejich homilie nebo komentáře na Písmo. Tam najdeme nepřeberné množství inspirací pro naše čtení bible v interpretační svobodě a zároveň věrnosti pravdě. Vycházejí, pokud si netroufáme na originál, dobré překlady ve světových jazycích, ale i v češtině[48]. To platí i textech světců, mystiků, poctivých teologů i textech magisteria. A proč nepřidat dobrou literaturu, divadlo, film, filosofické texty? I z těchto zdrojů může do současnosti promlouvat božský Logos. Svatý Justin jej zaslechl u řeckých filosofů a básníků[49]. A je tu ještě jeden zdroj četby. O něm se zmiňuje životopisec svatého Bernarda. „Při všech těch namáhavých pracích poslouchal ustavičně hlasu, k srdci jeho mluvícímu, vždy usebrán, vždy spojen s ohniskem božského světla a božské lásky. Zachoval též vděčnou vzpomínku na tento život, činný i trpný zároveň, neboť to byla pro něho doba hojně milosti a rychlého pokroku. Tvrdí to až dosud…, že hlavně na polích a v lesích modlitbou a rozjímáním nabyl znalosti Písma svatého, a říkává obyčejně svým přátelům, že v tomto studiu neměl nikdy jiného učitele, než duby a buky v lese.“[50] Podobnou četbou mohou být ti druzí kolem nás a s námi, zejména potřební, vždyť, co jsme udělali pro jednoho z nich, udělali jsme Kristu[51]. Dobrou četbu a vytrvat!

 

Václav Ventura přednáší patrologii na KTF UK a bioetiku na 1.LF UK. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

[1] EUSEBIOS. Církevní dějiny VI, 2.

[2] ORIGENES. In Joan. 1, 6. PG 14, 32. SC 120, s. 70.

[3] PAMFILOS. Apol. Orig.   PG 17,543.

[4] ORIGENE. Lettre à Grégoire le thaumaturge 4. SC 148, s. 192.

[5] Mt 7, 7; L 11, 9.

[6] ORIGENE. Lettre à Grégoire le thaumaturge 4. SC 148, s. 192 – 194.

[7] GORCE, D. La « lectio divina » des origines du Cénobitisme à saint Benoît et Cassiodore. I. Saint Jérôme et la lecture sacrée dans le milieu ascétique romain. Paris : A Picard 1925, s. 63.

[8] BASILEIOS. Ep. 2, PG 229 A.

[9] EVAGRIOS. Sententiae ad virgines.  PG 40, 1283 A.

[10] Bohatá dokumentace in BLANC, Cécile. Les nourritures spirituelles d'après Origène.  1976.

    https://repositorio.ucp.pt/bitstream/10400.14/13233/1/V00601-003-019.pdf /30.12.2018/

[11] HIERONYMUS. In Ps. 147. CCL 78, 337-338.

[12] HIERONYMUS. In Eccles., 3,13. PL 23, 10, 39.

[13] IONNES CASSIANUS. Coll. 14, c. 9. SC 54, s. 192 n.

[14] Coll. 14, c. 9. (SC 54, s. 194).

[15] Coll. 14, c.10. (SC 54, s. 195).

[16] Ibid.

[17]Coll. 14, c. 11. (SC 54, s. 197).

[18] Coll. 10, c. 11. (SC 54, s. 92 - 93).

[19] RB 73. Řehole Benediktova. Praha : Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty 1998, s. 167.

[20] BERNARD Z CLAIRVAUX. Kázání na Píseň písní I, 16, 2. Praha : Krystal OP 2009, s. 205.

[21] Cf. POSPÍŠIL, Zdeněk. Doslov. In: GIUGO II., Scala paradisi, Kostelní Vydří : KN 1996, s. 21. 

    http://www.jahni.cz/wp-content/uploads/2009/11/scala-paradisi-lectio-divina.pdf /1.1.2019/

[22] LECLERCQ , JEAN. Otia monastica. Études sur levocabulaire de la contem-plation au Moyen

   Age. Studia Anselmiana, 51, Róma 1963, s. 129. In POSPÍŠIL, Zdeněk. Doslov. In: GIUGO II., Scala paradisi,

   Kostelní Vydří : KN 1996, s. 21.

[23] Scala paradisi 1.

[24] Scala paradisi 2.

[25] K recepci Origena ve středověku: LECLERCQ, J. Origène au XII siècle. Irénikon 24, 1951, s. 425-439; id.

    Nouveaux témoins sur Origène au XII siècle. Médieval Studies 15, 1953, s. 104-106.

[26] Scala paradisi 4.

[27] Scala paradisi 8.

[28] Odkazy na autory a díla této periody in: SIEBEN, Herman Josef. De la lectio divins à la lecture spirituelle. DS

   9, col. 487-496.

[29] LUTHER, Martin. Naučení, co máme hledat a očekávat v evangeliích (1521). WA 10/I, 8-18. Martin Luher.   

    Výbor z díla. Praha : Vyšehrad 2017, s.245-251.

[30] Op. cit., s. 246-247.

[31] Op. cit., s. 248.

[32] Op. cit., s. 248-249.

[33] LUTHER, M. Luther’s Preface to the First Part of His German Works. Edition of 1539. In.: Works of Martin  

   Luther With Introductions and Notes. Vol. I. ; Luther’s sämmtliche Werke. Erster Band. Erlangen : Heyder

[34] Flp 3,8.

[35] Sv. Jeroným, Comm. in Is., Prol.: PL 24, 17. – Srov. Benedikt XV., enc. Spiritus Paraclitus: EB 475-480. Pius  

   XII., enc. Divino afflante: EB 544.

[36] Sv. Ambrož, De officiis ministrorum, I, 20, 88: PL 16, 50.

[37] Dei Verbum 25. Dokumenty II. Vatikánského koncilu. Praha : Zvon 1995, s. 122 – 123.

[38] Sv. Augustin, Ennarat. In Ps. 85,7.

[39] BENEDIKT XVI. Apoštolská exhortace Verbum Domini 86 – 87. http://www.farnostsusice.cz/doc/verbum- 

   domini.pdf  /1.1.2019/

[40] KKC 1177.

[41] KKC 2708.

[42] BIANCHI, Enzo. Modlit se Boží slovo. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství 2007.

[43] SLÁDEK, Karel. Lectio divina – pramen křesťanské spirituality. Teologické texty 2, 2009.

    https://www.teologicketexty.cz/casopis/2009-2/Lectio-divina-pramen-krestanske-spirituality.html  

  /30.12.2018/

[44] Slovník spirituality. Uspořádali Stefano di Fioeres a Tullo Goffi. Kostelní vydří, KN 1999, s. 859-863.

[45] Výklady ke Starému zákonu 1 – 6. Praha : Česká biblická společnost, Kalich, KN 1991-1998. Řada Sacra

    pagina Kostelní Vydří : KN 2003- ; Řada Český ekumenický komentář k Novému zákonu. Praha : Centrum 

    biblických studií AVČR ve spolupráci s Českou biblickou společností 2011 -  . A další.

[46] L 18, 38.

[47] L 18, 39-43.

[48] Zejména řada nakladatelství Oikoymenh Křesťanské prameny, ale i Krystal OP, Refugium a další.

[49] JUSTIN. Apologie 1, 46.

[50] GUILLAUMUS de. S. Th. Vita I. hl. 4.    Překlad KOREC, Tomáš. V. Život svatého Bernarda otce a učitrlr

   církevního, druhého zakladatele řádu cisterciáckého. Brno : Papežská knihtiakárna benediktinů rajhmdských 

   1891, s. 38. https://archive.org/details/zivot_svateho_bernarda /13.1.2019/

[51] Cf Mt 25, 31-46.