MKR Communio pokračuje úvahami o Modlitbě Páně

V novém formátu a změněné grafické úpravě vstupuje Mezinárodní katolická revue Communio do dvacátého roku své existence v českých zemích. Právě publikovaný 78. svazek časopisu s názvem „Posvěť se jméno tvé“ dává tušit, že se jedná o rozvinutí úvah nad Modlitbou Páně, které byly zahájeny v loňském prvním čísle (svazek 74).

Slova o posvěcení Božího jména, která tvoří první prosbu Otčenáše, jsou podle Tomáše Špidlíka snad vůbec „nejtemnější k pochopení“ z celé této modlitby. K jejich osvětlení se editorovi čísla Vojtěchu Novotnému podařilo shromáždit reprezentativní výběr příspěvků domácích teologů, který odráží možnou šíři přístupu k tématu v současné české teologické reflexi.

Číslo otevírá článek novozákoníka vyučujícího na KTF UK v Praze Angela Scarana, který nahlíží prosbu Ježíšovy modlitby z pozice biblické exegeze. Tato věta Otčenáše nás podle autora přivádí k samotnému centru evangelní zvěsti, neboť Božím jménem, jež má být posvěceno, je jméno Otce Ježíše Krista. Jedině Otec sám může posvěcovat své jméno tím, že zjevuje v Kristu svou láskyplnou tvář a umožňuje člověku, aby ho oslavil svými slovy a skutky.

Vojtěch Novotný z Katedry fundamentální a dogmatické teologie na již jmenované pražské fakultě ukazuje, že ačkoli tradice vycházející od Písma a otců klade důraz na to, že Otcovo jméno je posvěcováno naším posvěcením, je třeba spíše položit důraz na to, že Otec sám posvěcuje své jméno tím, že nám projevuje své otcovství. To pak zahrnuje i naše posvěcení, které Bůh sám působí.

Karmelitán Pavel Vojtěch Kohut, který je stejně jako předcházející autor členem české redakce mezinárodní revue Communio, působí toho času v afrických misiích. Číslo časopisu obohacuje textem, který si klade otázku po tom, jak se Boží jméno stává svatým v duchovním životě křesťanů. Odpověď nachází v biblických textech, jež představují věřícího člověka v postoji klanění, radosti z Boha a nezištné lásky.

Na praktický vztah posvěcení Božího jména ke křesťanským hodnotám poukazuje Helena Machulová z českobudějovické teologické fakulty. Ve stopách spisu Dionýsia Areopagity chápe Boží jména jako výraz základních Božích vlastností, kterým lze rozumět coby hodnotám, jež jsme povoláni uskutečňovat v každodenním životě.

 Dominik Opatrný, který vyučuje morální teologii na CMTF UP v Olomouci zkoumá spojitost prosby Otčenáše s druhým přikázáním Desatera, které zapovídá, aby Boží jméno bylo vyslovováno nadarmo. Tato skutečnost se odráží nejen v požadavku, aby se věřící vystříhal blasfemie a profanace, ale aby též svým poctivým životem otevřel přístup k úctě Božího jména svým bližním.

Jeho kolega Jaroslav Franc, který se v Olomouci zabývá mezináboženským dialogem a východním křesťanstvím, hledá paralely biblické prosby v náboženských tradicích islámu. Klíčová otázka vztahu transcendentního Boha a stvořeného světa je přitom kladena v kontextu teologického myšlení arabských křesťanů a řezenské přednášky Benedikta XVI. v r. 2006.

V duchu dialogu s islámem se odvíjí též poslední příspěvek čísla, jehož autorem je egyptský jezuita Samir Khalil Samir z Východního institutu v Římě. Ve svém textu přitom rozvíjí úvahy nad úryvkem exhortace Evangelii gaudium, v níž papež František hovoří o vztahu mezi křesťany a muslimy.

Nový svazek MKR Communio je možné si zakoupit v distribuční síti Karmelitánského nakladatelství.

3/2015: Kenoze: moc v bezmoci

Editorial (5–7)

Pavel Frývaldský, Tajemství Boží pokory v teologii Romana Guardiniho (8–29)

Werner Löser, Poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži (Flp 2, 8). Teologie kenoze v myšlení Hans Urs von Balthasara (30–43)

Peter Henrici, Dialektika, nebo láska. Filosofické pojetí stvoření světa jako kenoze (44–53)

Gisbert Greshake, Misie a kenoze. Základní myšlenka Alberta Peyriguéra (54–61)

José Granados, K teologii trpícího těla (62–81)

Radek Martinek, Kenoze obřadnosti. Koncilní papežská berla - férula a Druhý vatikánský koncil (82–96)

Nové číslo MKR Communio se věnuje tajemství kenoze

„Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Ježíš Kristus,“ to jsou slova, jimiž svatý Pavel v listě křesťanům do Filip uvozuje christologický hymnus popisující ponížení vtěleného Božího Syna poslušného až k smrti kříže, kterého následně Bůh povýšil nade všechno a dal mu jméno nad každé jiné jméno (srov. Flp 2,6–11). Tento text o Pánově ponížení je základním biblickým místem, ze kterého se odvíjí bezpočet duchovních úvah a teologických komentářů o tajemství kenoze, jemuž je věnováno nové číslo Mezinárodní katolické revue Communio (sv. 76).

Články a studie, které čtenář ve svazku nalezne, mu dávají možnost zachytit různé odstíny aspektů na významy tolik bohatého pojmu, jenž vystihuje Boží logiku vykoupení tkvící v lásce, jejíž podstatou je zřeknutí, zmaření, vyprázdnění (řec. kenosis). Volbou tématu přitom domácí redakce souzní s celosvětovým konsorciem, neboť kenozi věnovaly jedno číslo i sesterské jazykové mutace mezinárodní revue. Jaké příspěvky tedy naše nové číslo nabízí?

K důležitým tématům z bohatého teologického odkazu Romana Guardiniho, od jehož narození letos uplynulo 130 let, patří Boží pokora. Článek od člena české redakce MKR Communio Pavla Frývaldského prezentuje pojetí této tajemné Boží vlastnosti v díle velkého německého myslitele v kontextu jeho úvah o problematice lidské moci na „konci novověku“. Autor ukazuje, že v centru Guardiniho reflexe stojí právě christologický hymnus o kenozi Krista (Flp 2,6–11) interpretovaný jako radikální pokoření Božího Syna.

Frankfurtský jezuita Werner Löser představuje kenozi coby typický rys díla Hanse U. von Balthasara. Článek se soustředí na Balthasarovu teologii kříže, v níž ožívá v celé své závažnosti neochalcedonská christologie, která v Ježíšově utrpení a smrti spatřuje ponížení „jednoho z Trojice“, Božího Syna.

Někdejší profesor filosofie na římské Gregoriáně a emeritní biskup diecéze Chur Peter Henrici ve svém textu ukazuje, jak se pojem kenoze, který je v křesťanském Zjevení primárně situován do nauky o Vtělení a do soteriologie, ve filosofii stává součástí úvahy o stvoření coby otázky po zdůvodnění bytí zkušenostního světa. Přitom si konkrétně všímá koncepce Hegelovy a Blondelovy a poukazuje na jejich zásadní rozdílnost.

Albert Peyriguèr, francouzský misionář a následovník bl. Charlese Foucaulda zaujal německého dogmatika Gisberta Greshakeho, který načrtnul jeho portrét právě ze zorného úhlu tajemství kenoze. Peyriguèrova přítomnost uprostřed arabského světa měla výrazně kenotickou povahu v tm smyslu, že misionář beze zbytku vyvlastnil sám sebe, aby se stal jedním z těch, mezi nimiž žil, aby jim zpřítomnil Krista a připravil pole pro hlásání evangelia.

Viceprezident Papežského institutu Jana Pavla II. pro studium manželství a rodiny na Lateránské univerzitě v Římě José Granados se ve své studii zaměřuje na otázku utrpení člověka, jak ji popsal Jan Pavel II. v listě Salvifici doloris. Utrpení, které je následkem pádu, je chápáno jako zkušenost těla, jež odkrývá lidskou důstojnost zastřenou prvotním pádem a otevírá cestu k uzdravení.

Závěrečný příspěvek pochází z pera českého kněze a kunsthistorika Radka Martinka, který jako výmluvný projev a příklad přijetí kenoze v liturgii církve charakterizuje rozhodnutí Pavla VI. používat při papežských ceremoniích berlu se znázorněním Ukřižovaného.

Také nový svazek MKR Communio je možné jako doposud zakoupit v distribuční síti Karmelitánského nakladatelství.