Poté co Jan Křtitel připravil cestu tomu, kdo přichází po něm a kdo je větší než on, vystoupil na veřejnosti Ježíš s provoláním: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!“ (Mk 1, 15). Ježíš tedy zahajuje své veřejné vystoupení výzvou k obrácení.[1] Ne však pouze jí. Toto Ježíšovo první slovo v Markově evangeliu, kterým se představuje na veřejnosti, obsahuje dvojí konstatování – čas se naplnil a království Boží se přiblížilo – a dvě zásadní výzvy: obraťte se a věřte evangeliu. Výzva k obrácení v Ježíšově chápání dostává svůj plný smysl ve světle tohoto dvojího konstatování a druhé výzvy, totiž výzvy k víře.
Stejně jako Matoušův Jan Křtitel (Mt 3, 2), Ježíš zde svou výzvu k obrácení spojuje neoddělitelně s konstatováním, že se přiblížilo Boží království, u Marka navíc s ohlášením, že se naplnil čas. Podle Marka tato první věta Ježíšova poselství je jádrem jeho evangelia – vždyť ji uvádí větou: „Ježíš přišel do Galileje a kázal Boží evangelium“ (1, 14). Už tím výzva k obrácení dostává odstín radosti, neboť je součástí „radostné zvěsti“.
Ježíš jen neopakuje volání Jana Křtitele, jeho výzva se stává naléhavější tím, že království Boží se v jeho hlásání nenachází v budoucnosti, třeba i blízké, ale je v Ježíši už přítomné, tady a teď. „Jestliže vyháním démony prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království“ (Lk 11, 20). „Království Boží je mezi vámi“ (Lk 17, 21). Právě v této blízkosti Božího království v Ježíšově osobě tkví naplnění času.[2] To království ještě není v plnosti zakořeněné v tomto světě. V Ježíšovi už je nadosah ruky, ale do světa musí ještě pronikat jako kvas do mouky (Mt 13, 33). Proto máme stále prosit: „Přijď království tvé!“ (Mt 6, 10).
Ježíš od počátku hlásá blízkost Božího království, které je v celém jeho učení ústředním tématem. V eschatologickém očekávání Izraele Boží království znamenalo vládu Stvořitele a Pána nad světem, který je v něm skrytě přítomný, ale plně se zjeví až na konci času. Ježíš přebírá toto pojetí naděje na budoucí zjevení Boží svrchovanosti, ale dává mu nový obsah. Nemá nic společného s ambicemi soudobého židovství, které spolu se zjevením svrchovanosti svého Boha vyhlíželo také obnovení Izraele v jeho dávné velikosti a znovunastolení Davidova království. V Ježíšově hlásání se nikde neobjevuje ohlášení konečné porážky cizích pozemských mocností a vítězství Izraele nad pohanskými národy. Ježíš prostě říká, že přichází království Boží, že se nastoluje Boží vláda nad světem, který se mu hříchem odcizil, že se prosazuje jeho spásná vůle. Ježíšem hlásané Boží království nemá politické zabarvení, není podmíněno různými apokalyptickými událostmi, čas jeho příchodu nezávisí na poslušnosti Izraele vůči Mojžíšovu zákonu. Příchod Božího království prostě nezávisí na činnosti člověka a je zcela mimo jeho moc. Přichází na základě Boží iniciativy a je závislé jen na Bohu. [3]
Z konstatované skutečnosti, že se přiblížilo Boží království, Ježíš vyvozuje svůj dvojí nárok: „Obraťte se a věřte evangeliu!“ Ježíš svůj nárok zakládá na daru. Z indikativu vyplývá imperativ, z kérygmatu pareneze, z daru úkol (německy z Gabe Aufgabe), z nové skutečnosti nový postoj. Konstatovaným darem je blízkost Božího království, která je obsahem radostné zvěsti – evangelia.[4] Člověk je pozván, aby na něm měl účast. Toto pozvání však implikuje výzvu a nárok. Na nabídku spásy má člověk odpovědět a tato odpověď má především podobu obrácení, změny postoje, nové orientace, přijetí nové situace, která je nastolena jako nezasloužený dar. Protože království Boží je nadosah ruky, je třeba opustit bludné cesty, po kterých lidé dosud tápali, a přijmout, co Bůh z milosti nabízí. Obrácení je odpověď na evangelium, na nabídku spásy, která je zcela zdarma, čistá milost. Právě v tom můžeme vidět zásadní rozdíl mezi Ježíšovým a Janovým voláním po obrácení– u Ježíše se nezakládá na hrozbě blízkého soudu jako u Jana, nýbrž je chápáno jako jediná možná odpověď na přicházející Boží království.
Odpověď, kterou Ježíš žádá na dar Božího království, je vyjádřena dvojí výzvou: „Obraťte se a věřte evangeliu!“ Je to jediný Ježíšův výrok, kde obrácení a víra jsou takto pospolu. Obojí se v Ježíšových kázáních objevuje vícekrát (víra častěji než obrácení), nikdy ale takto spojeny. Zde však stojí vedle sebe a nelze je oddělovat, v jistém smyslu jedno odkazuje na druhé, jedno podmiňuje a interpretuje druhé. Obrácení se naplňuje především v úkonu víry, víra zase předpokládá obrácení.[5] Obrácení, jak ho chápe Ježíš, není dosažení souladu se Zákonem, tak jak to chápali soudobí židé, morální zdokonalení vlastním úsilím, ale především zaujetí postoje důvěry k Bohu, spolehnutí se na jeho lásku a milost, což je postoj biblické víry. Obrácení podle Ježíše a víra je tedy v podstatě totéž. Nebo, jinými slovy, víra vyrůstá z obrácení jako jeho rozvinutí, jako pozitivní stránka odvrácení se od zla, které obrácení vždy obnáší, zatímco víra je příklon k Bohu.
Ježíš volá k obrácení nejen na začátku své veřejné činnosti. Můžeme říci, že celé jeho kazatelské působení je vlastně jedna velká výzva k obrácení – i tam, kde přímo nepoužívá termín μετανοέω nebo μετάνοια. Ve volání k obrácení Ježíš vidí základní cíl svého poslání: „Nepřišel jsem povolat k obrácení spravedlivé, ale hříšníky“ (Lk 5, 32). I své zázraky koná proto, aby lidi pohnul k obrácení. Proto vyčítá přímořským městům, že se neobrátila, přestože v nich učinil tolik zázraků: „Pak začal vytýkat městům, ve kterých se stalo nejvíc jeho zázraků, že se neobrátila: ,Běda tobě, Chorazine, běda tobě, Betsaido! Kdyby se staly v Tyru a Sidónu takové zázraky jako u vás, už dávno by dělali pokání v žínici a popelu…‘“ (Mt 11, 20n.). Pohané z dávné asyrské metropole jsou na tom lépe než Ježíšova generace, neboť oněm k obrácení stačilo hrozebné proroctví, aniž viděli jakýkoli zázrak, zatímco Ježíšovi současníci zázraků viděli tolik, a neobrátili se: „Pokolení zlé a nevěrné hledá znamení, ale jiné znamení mu dáno nebude než znamení proroka Jonáše (…) Ninivští mužové povstanou na soudu proti tomuto pokolení a odsoudí ho, protože se na základě Jonášova kázání obrátili, a zde je přece někdo víc než Jonáš“ (Mt 12, 39.41).
Podobně jako Jan žádá také Ježíš obrácení od všech, bez výjimky. Váží si více hříšníka, který se obrátí, než spravedlivého, který (domněle) obrácení nepotřebuje. Podle něho je v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti, kteří obrácení nepotřebují (Lk 15, 7.10). Marnotratný syn, který odešel z otcova domu, ale uznal svou chybu a vrátil se, je nakonec doma a na jeho počest se slaví, zatímco vzorný starší syn, který se nikdy nevzdálil a otci stále spolehlivě sloužil, stojí venku a nechce dovnitř… (Lk 15, 11nn.).
„Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo“ (Lk 19, 10). Těmito slovy Ježíš završuje příběh vrchního celníka Zachea, který se obrátil a napravil svůj život. Pozoruhodné na tomto případě je, že tento boháč se sám zavázal odškodnit okradené čtyřnásobně a pak rozdat polovinu svého majetku chudým. Ježíš to od něj nevyžadoval jako podmínku k tomu, aby pro něho byl přijatelný, ale nabídl mu bezpodmínečné přátelství. Zacheus se rozhodl pro takovou velkodušnost spontánně, v reakci na Ježíšovu dobrotu. Zacheovo jednání je důsledkem, nikoli podmínkou milosti. Právě tak chápe vztah pokání a spásy sám Ježíš: „Pro něho pokání není předpokladem spásy, ale spása předpokladem pokání.“[6]
Ježíš ve svém volání po obrácení navazuje na Jana Křtitele také v tom, že rovněž žádá konkrétní a viditelné plody obrácení. Nestačí říkat: „Pane, pane,“ nýbrž je třeba konkrétně konat vůli Boží (Mt 7, 21). Na rozdíl od Jana Křtitele se Ježíš nesoustředí na askezi a pokání. Má pověst „žrouta a pijana“ (Mt 11, 19). Ve středu jeho hlásání bylo radostné poselství o Božím milosrdenství a obrácení u něho není motivováno strachem, ale radostí. Kdo objeví skrytý poklad, „s radostí“ prodá všechno, co má, a koupí to pole, na němž poklad nalezl (Mt 13, 44).
Ježíš nabízí spásu jako dar, jehož přijetí vyžaduje obrácení. Obrácení spočívá právě v tomto přijetí daru. Jistě že zahrnuje též radikální změnu smýšlení, odvrácení se od zla, přijetí Boží vůle a dokonalou poslušnost vůči Bohu. Tato proměna se týká celého člověka, nejprve jeho nitra, srdce, pak ale i jeho vnějších projevů, jednání, skutků, postojů k vnějšímu světu, zvláště k bližním. Přitom se obrácení nevyčerpá v tom, že skoncujeme se zlem, ale znamená nasazení se pro Boží věc, pro Království, pro službu bližním. Obrácení však není pouze lidským výkonem, nejde v něm jen o aktivní úsilí. Obrácením se nemá dosáhnout dokonalosti a vlastní spravedlnosti, která hledá u Boha jen schválení. U Ježíše dostává požadavek obrácení úplně nový smysl. Obrácený není pyšný farizeus, který před Bohem vypočítává své zásluhy a ctnosti, ale pokorný celník, který vědom si své hříšnosti prosí o smilování (srov. Lk 18, 9–14). Spása se nabízí jako milost, jako nezasloužený dar. Není tak snadné přijmout dar z milosti pro toho, kdo byl na základě farizejského učení navyklý chápat spásu jako spravedlivou odměnu za život plný zásluh. Proto obrácení je odbourání farizejské mentality vlastní spravedlnosti a přijetí spásy jako daru. V Mt 18, 3 je obrácení spojeno s duchem dětství: „Jestliže se neobrátíte a nestanete se jako děti, nevejdete do nebeského království.“ Být dítětem znamená být malý, bezmocný, odkázaný na pomoc dospělých, schopný přijímat jako dar to, co je nutné k životu. Dítě Boží spoléhá na pomoc Otce, v naprosté důvěře mu přenechá starost o sebe, přijímá svůj život a spásu jako dar. I obrácení přijímá jako dar. Dar je zároveň výzvou. Děti jsou schopné přijímat výzvy, nechat se vtáhnout do hry – mají tancovat, když se hrají písně, a plakat, když se naříká (srov. Mt 11, 16n.). Protože člověk nezůstane dítětem, musí ducha dětství znovu získat obrácením.
Kdo se obrátí a uvěří, přijme spásu jako dar. Pokud se ale člověk uzavře vůči evangeliu, poselství milosti a spásy se změní v hrozbu. Na zprávu o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví obětních zvířat, nebo o těch osmnácti nešťastnících, na něž padla věž v Siloe, Ježíš odpovídá varováním: „Když se neobrátíte, všichni právě tak zahynete!“ (Lk 13, 1nn.). Podobně varovný význam má podobenství o suchém fíkovníku (Lk 13, 6–9). Čas k obrácení je pro člověka omezen. Těm, kdo mají tvrdé srdce a nenechají se vyprovokovat k obrácení Božím slovem, Mojžíšem a proroky, zřejmě nepomůže ani nejpřesvědčivější znamení: „Ani kdyby někdo vstal z mrtvých, neobrátí se“ (Lk 16,30).
[1] Není možné z Ježíšova hlásání eliminovat volání po obrácení a připsat pouze Janu Křtiteli hlásání pokání, zatímco Ježíšovi ponechat jen vyhlášení milostivého léta spásy. Oba hlásají pokání. Rozdíl je spíše v tom, že Jan ho hlásá vzhledem k přicházejícímu Božímu soudu, Ježíš k přicházejícímu Božímu království a spáse.
[2] Ježíš zde používá pro čas termín καιρός, které (na rozdíl od obecného κρόνος) znamená jedinečnou životní příležitost, danou Bohem. Srov. G. Delling, καιρός, in Theologisches Wörterbuch zum Neuen Testament, III, Stuttgart-Berlin-Köln, 1990, s. 456–459.
[3] Srov. E. Lohse, Etica teologica del Nuovo Testamento, Brescia 1991, s. 49.
[4] Klemens Stock upozorňuje na obvykle chybný překlad řeckého textu. Běžně se věta πιστεύετε ἐν τῷ εὐαγγελίῳ překládá: „věřte evangeliu“, případně „věřte v evangelium“. To ale není správně, protože v originále není ani čistý dativ (evangeliu), ani akuzativ s předložkou εἰς (v evangelium), ale dativ s předložkou ἐν (v evangeliu), což znamená: „věřte, když jste zakotveni v evangeliu“, „věřte na základě evangelia“. Evangelium tedy není obsahem víry, ale základem pro konverzi i pro víru. Srov. K. Stock, Marco. Commento contestuale al secondo Vangelo Roma 2006, s. 33–34.
[5] R. Schnackenburg, Il messaggio morale del Nuovo Testamento, I., s. 53: „Jestliže Ježíš pro své poselství o Boží osvobozující vládě žádal ne především obrácení, ale víru, tato přece implikuje skutečnost obrácení, tedy to, že se člověk obrátí k Bohu a přitom uzná, že je hříšník a potřebuje jeho milosrdenství.“
[6] W. Schrage, Ethik des Neuen Testaments, s. 40.
Redakčně upraveno. Plná verze článku je dostupná v MKR Communio 2024/4.