Je-li křesťanský humor výrazem svobody Božích dětí vykoupených Kristem, dostáváme se k otázce, jakou podobu měl Ježíšův humor. Je pravda, že Nový zákon výslovně nic neříká o Ježíšově smíchu, přesto je těžko myslitelné, že by Ježíš se svými učedníky neprožíval radost a veselí.[1] Můžeme si vzpomenout na Ježíšovu odpověď na otázku Janových učedníků, kteří se ho ptali, proč se on a jeho učedníci nepostí, zatímco oni a farizeové ano: „Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy jim ženicha vezmou, a potom se budou postit“ (Mt 9, 14–15). Ježíš neodmítá půst, ovšem jeho současná přítomnost mezi svými je jako událost svatby, tedy navýsost radostné slavnosti, ke které nepatří smutek, nýbrž veselí. Je-li Ježíš posměšně nazýván „žrout a pijan, přítel celníků a hříšníků (srov. Mt 11, 19; Lk 7, 34), pak v tomto výroku můžeme spatřit dobový ohlas na Ježíšovo stolování s hříšníky, které je ve skutečnosti radostnou oslavou návratu ztracených dětí k Bohu (srov. Lk 15).
V tom všem vidíme nejen prožívání radosti, ale i svobody vůči lidským pravidlům a očekáváním. Jedná se svobodou, která vyjadřuje Ježíšovu svrchovanost pramenící z jeho jedinečného vztahu k Bohu Otci. Ježíšova radost je zároveň radost Otcova na základě jejich nerozlučné jednoty v Duchu svatém: „V té chvíli (Ježíš) zajásal v Duchu svatém a řekl: ,Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, že když jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo! Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo neví, kdo je Syn, jen Otec, ani kdo je Otec, jen Syn a ten, komu to chce Syn zjevit‘“ (Lk 10, 21–22).
Ježíš je Syn rovný ve svém poznání a bytí Otci, proto nahlíží skutečnosti světa z Boží perspektivy, která je
často odlišná od lidské. Zvláště v Janově evangeliu to znamená, že slova Ježíše, jenž je „shora“, nechápou lidé „zdola“ (Jan 8, 23). Pro Janovo evangelium typické neporozumění má někdy až komickou podobu, jako například Nikodémova reakce na Ježíšův požadavek nového zrození: „Jak se může člověk narodit, když je starý? Nemůže přece podruhé vstoupit do mateřského lůna a narodit se“ (Jan 3, 4). Nikodém nepochopil metaforický charakter Ježíšovy řeči o křtu, podobně jako jiní, kdo naslouchali jeho slovům, jehož pravý význam poznají až po velikonočních událostech.
Téma nepochopení nacházíme i v synoptických evangeliích, kde ovšem Ježíš na základě podobenství a různých přirovnání otvírá mysl posluchačů k porozumění svého poselství. Tím se dostáváme k Ježíšově moudrosti, která má humornou polohu. Ježíš chválí Boha za to, že tajemství Božího království skryl před moudrými a chytrými a odhalil je maličkým. Jedná se zde o překvapivé hodnocení: velcí moudří, od kterých by se dalo očekávat poznání pravdy, jsou ve skutečnosti malí, protože zvěst o Božím království nepřijali, naopak malí prostí jsou reálně velcí, protože právě oni se jí otevřeli. Tato změna perspektivy (zdánlivě velké je ve skutečnosti malé, a zdánlivě malé je ve skutečnosti velké) vytváří charakteristickou podobu Ježíšova humoru.
Typickým příkladem může být Ježíšovo slovo o „třísce a trámu“: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém oku nepozoruješ?“ (Mt 7, 35). Představa je groteskní, poněvadž nikdo nemůže mít v oku trám. Jedná se o přehánění, které však otvírá naše oči k poznání pravdy: své velké chyby přehlížíme a na malé chyby druhých jsme přecitlivělí. Smích nad Ježíšovým přirovnáním je osvobozující, jelikož nám dává schopnost odstoupit od sebe a vidět sebe sama v novém světle.[2]
Jak tvrdí Klaus Berger ve své knize o Ježíšově humoru, Kristova slova vzbuzují údiv, který vede k přehodnocovaní obvyklých lidských měřítek, jimiž posuzujeme svět kolem nás.[3] Humor je těžké, ne-li nemožné definovat, určitou jeho charakteristikou je přehánění, které vytváří nesouměrnost, zjevnou nepatřičnost, takže se např. smějeme klaunovi, protože má extrémně velké boty nebo uši k proporcím svého těla.[4] S nesouměrností mezi velkým a malým se ovšem často setkáváme v Ježíšových řečech.
Příkladem mohou být Ježíšova logia o velbloudovi.[5] Velbloud je největší zvíře, se kterým se Ježíšovi posluchači setkávali (větší zvíře je např. slon, ale s ním se do styku většinou nedostali). Humorně působí protiklad mezi „komárem a velbloudem“ v Ježíšových slovech adresovaných farizeům: „Cedíte komára, ale velblouda polykáte“ (Mt 23, 24). Malá mrtvá muška může nápoj učinit nečistým, proto musí být odstraněna. Tato zákonická pečlivost je však v Ježíšových slovech pojata jako příklad přeceňování bezvýznamného a přehlížení skutečně velkého zla. Ve světle Ježíšova přirovnání je takové počínání viděno jako groteskní a směšné.
V této komické perspektivě je třeba rozumět dalším Ježíšovým slovům: „Spíše totiž projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království“ (Lk 18, 25). Vlastní síla, moc a naprostá soběstačnost činí bohatého člověka tak „velkým“, že není schopen projít „malými“ dveřmi do Božího království. Dveře do Božího království jsou „úzké“ (Lk 13, 24), projde jimi spíše dítě důvěřující v Boha než dospělý počítající pouze se svými silami (Mk 10, 15). Člověk, který si zakládá sám na sobě a na tom, co má, a nehledá jistotu v Bohu, nemůže pro svou velikost projít malým otvorem, je nakonec absurdně komický, podobá se „velbloudu, který by chtěl projít uchem jehly“.
Ježíšův humor převrací naše představy: dítě je dáno za vzor ve své schopnosti milovat a důvěřovat Bohu, bohatý spoléhající na svůj majetek je označen za „blázna“ (Lk 12, 20). Ježíšův humor nás osvobozuje od strachu z pozemských mocností a otevírá nás Bohu jako podstatně důležitému: „Nejhlubším základem Ježíšova humoru je jeho svoboda. Je to svoboda vůči všemu stvořenému. Tato svoboda je založena v tom, že nejvlastnějším Ježíšovým dílem je vyzdvihnout, posílit a radikalizovat první zákon Desatera.“[6]
[1] Srov. Berger, Der Humor Jesu, Freiburg i. Br. 2019, s. 11–14.
[2] Srov. tamtéž, s. 56–61.
[3] Srov. tamtéž, s. 41.
[4] Na tuto rovinu humorného upozorňuje také slavná kniha: H. Bergson, Smích, Praha 2012, s. 115–128.
[5] Srov. Berger, Der Humor Jesu, s. 61–72.
[6] Tamtéž, s. 15.
Redakčně upraveno. Plná verze článku je dostupná v MKR Communio 2024/2.