Myšlenka církve jako domova nás vede k jejímu rozšíření na pojem duchovní rodina. Papež František zdůrazňuje, že je důležité budovat mezi věřícími smysl pro společenství a solidaritu, posilovat pocit příbuznosti a vzájemné podpory.
Bratrství, zakořeněné v hluboké lásce Boha k lidstvu, se rozvíjí prostřednictvím historického vyprávění o vztahu Boha a jeho lidu. Na této vztahové cestě se Bůh představuje jako dobrotivý otec a vrchol tohoto příběhu lásky se projevuje v osobě Ježíše. Skrze Ježíše se lidstvu dostává pozoruhodné výsady podílet se na hluboké skutečnosti Božího otcovství. V důsledku toho lidská důstojnost vzkvétá v kontextu vztahů, zejména prostřednictvím nezištného aktu darování sebe sama druhým.[1]
Kristův pohled na bratrství přesahuje rámec čistě teoretického konceptu, neboť zahrnuje jak způsob života úzce spojený se starostmi lidstva, tak cestu ke spáse. Bratrství podle Krista vychází z výzvy Božího slova a stává se konkrétním ve ztělesnění lásky. Toto chápání bratrství není pouhým teologickým pojmem, ale stává se zásadní podmínkou dosažení spásy, přičemž zdůrazňuje neoddělitelnou souvislost mezi soucitným životem a cestou ke spáse.
Papež František vybízí k misionářskému smýšlení, což znamená, že členové církve mají aktivně vycházet do světa, aby sdíleli poselství lásky, naděje a víry. Tato zaměřenost vně je v souladu s jeho vizí církve jako zdroje pozitivní změny ve světě.
Pojetí synodální církve argentinského papeže je úzce spjato s jeho eklesiologií misionářského učednictví.[2] Odlišnost v rámci tohoto trvalého poslání církve však spočívá v neustálé a trvalé obnově misijních i pastoračních rámců. V tomto kontextu není reforma pouze jednorázovou událostí, ale je vnímána jako trvalý církevní závazek k misijní proměně. Ten následně pohání přehodnocování a restrukturalizaci církevních systémů, přičemž se důsledně zaměřuje na zahájení tohoto procesu z periferie církve.
Pastorační konverze[3] vyjadřuje církev, která se neustále vydává vstříc lidstvu a prochází ustavičnou obnovou v důsledku setkání s evangeliem. Jádrem tohoto božského povolání je misijní mandát Ježíše, který vyslal své učedníky do světa.
Jako předběžný souhrn Františkova pojetí církve coby domova můžeme uvést následující tvrzení:
- Církev je živým domovem prostřednictvím svých gest. Příklady mají větší vliv a odezvu než samotná nauka. František nevymýšlí novou církev, ale spíše zprostředkovává její učení skrze hmatatelné skutky, které se důvěrně pojí s životy lidí.
- Pojetí církve jako domova přesahuje pouhé činy; je to vůdčí vize, která by měla být základem všech jejích snah. Se zřetelem k pojetí synodality církev putuje společně, podporuje otevřenost a poskytuje přívětivé útočiště všem, kdo hledají útěchu.
- V církvi zaujímá každý člověk významné místo. Dokonalost není podmínkou, ale naopak se jedná o cestu k dokonalosti, která je v souladu s jedinečnými okolnostmi života. Nedílnou součástí tohoto pro- cesu je důraz na rozlišování, které církvi umožňuje pochopit svou roli a účinně integrovat každého člověka do své náruče.
- Domov je místem prožívání evangelizace. Shromáždění učedníků, kteří se pohybují v různých historických a kulturních kontextech, představuje ústřední bod evangelizace. Toto společenství misionářských učedníků, neboli církev v pohybu, překračuje hranice klerikálně orientované instituce a představuje základní kámen Františkova ekleziologického paradigmatu. Když jednotlivci pociťují skutečnou sounáležitost, neodmyslitelně to podněcuje sdílení jejich zkušeností s ostatními.
- V srdci domova se nachází princip služby. Papež si představuje církev po vzoru milosrdného Samaritána-církev, která slouží. Služba se v podstatě stává povoláním Kristových misionářských učedníků. Všechny reformní iniciativy navíc směřují k vybudování církve, která ztělesňuje étos služebníka, církve, která umí řešit výzvy současného světa. Aby se církev projevila jako církev orientovaná na službu, staví do svého středu evangelium, které je jádrem a zároveň podnětem k pokračující proměně. Výsledkem je neustálá obnova, jejímž plodem jsou nové přístupy k zapojování lidí v reálných životních situacích s otevřenými dveřmi a soucitným srdcem. Jinými slovy, evangelium je předkládáno novými způsoby, aby se každý člověk mohl v církvi cítit jako doma.
[1] Srov. F. A. Castro Pérez, Llamados a encontrarnos. Ser humanos en un tiempo inhumano, Santander 2023, s. 97.
[2] Srov. S. Madrigal Terrazas, La sinodalidad en la vida y en la misión de la Iglesia. Texto y comentario del documento de la Comisión Teológica Internacional, Madrid 2019, s. 84.
[3] Srov. Instituto Superior de Pastoral, La conversión pastoral, Estella 2015.
Redakčně upraveno. Plná verze článku je dostupná v MKR Communio 2024/1.