Duch jako Dárce smyslu

Snadno můžeme vypozorovat, že člověk bytostně tíhne k cílovému způsobu myšlení a jednání, protože nejprve myslíme na cíl, jehož chceme dosáhnout, a teprve následně na prostředky, jak daný záměr realizovat. Dovršení našich snah v nás vyvolává prožitky uspokojení a radosti. Toto schéma pak aplikujeme také na celý svůj životní příběh, příběh národa, lidstva, celého kosmu. Člověk prostě bytostně tíhne ke smysluplnosti, protože smysl je pro něho jako kompas, který mu umožňuje orientovat se ve změti jsoucen a událostí. Určitě není tajemstvím, že právě touha po uchopení smyslu vlastní existence nás směruje nejen k určitému poznání nevyhnutelnosti jsoucnosti Boha, ale také k celoživotnímu směřování k němu ve formě víry.

Daná záležitost ale rozhodně není bez problémů. V první řadě vyvstává otázka, zda tíhnutí ke smyslu, které generuje určitou formu teleologie jako vnitřní danost lidského ducha, koresponduje s objektivní realitou. Jestliže spontánně přijímáme, že matematické a logické struktury našeho myšlení skvěle harmonizují s matematickými a logickými danostmi kosmu, který nás obklopuje, pak by odpověď měla znít, že bažení po smyslu nebude jen nějaká klamná hra našeho mozku.

Zároveň je ale třeba brát velmi vážně riziko, že touhu po posledním smyslu existence budeme sytit zbrklými sebeprojekcemi, případně neuváženými ideologickými zkratkami. Bažení po smysluplnosti je prvotní zaměření lidského ducha k Bohu, tuto žízeň ale bohužel můžeme hasit z kalných kaluží modloslužby (srov. např. Ex 32, 1–14). Poslední cíl, který dává smysl existenci, je v zásadě tím, co stavíme v srdci na první místo (srov. Dt 6, 4–6), tedy naším Bohem, anebo také falešnou modlou. Opravdová víra zaměřená k transcendentnímu Bohu biblické víry nemůže být klamná, nicméně falešné cíle jakožto iluzorní božstva naše tíhnutí ke smysluplnosti diskreditují a nakonec vedou k hlubokým deziluzím a tragickým zblouděním. Zkrátka, nikoli každá nabídka smyslu je pravdivá a spásonosná!

Co má ale tíhnutí lidského ducha ke smysluplnosti společného s Duchem svatým? Přestože je odpověď na dosah ruky, bude patrně pro řadu čtenářů překvapivá, protože nedostatečná aplikace principu analogie víry vede k tomu, že se nepropojují témata fundamentální teologie s tématy trinitologie, která nás učí, že zatímco Otci se přednostně přisuzuje účinná příčinnost, Synovi ona vzorová, pak Duchu svatému ona účelová, tedy zaměřování všeho k nejvyššímu a poslednímu cíli. Na tomto základě pak lze snadno odhalit první a zcela zásadní stopu působení třetí božské osoby jednak v probouzení naší dychtivosti po smyslu, tak v jejím napájení prostřednictvím poznání ve světle víry. Zkrátka, Duch je dárcem životodárné smysluplnosti. Dalo by se dokonce říci, že ona smysluplnost není pouze zaměřením k budoucnosti, protože díky tajemnému Božímu Duchu je onen cíl předjímavě přítomen v našich srdcích jako naděje, která neklame a která zcela zásadním způsobem proměňuje náš pozemský život.