Zajištěný a bezstarostný život, štěstí a zdraví. Kdo by si to nepřál? Cesty k uskutečnění naší touhy ovšem nebývají tak přímé, jak bychom chtěli. Při konfrontaci našich přání s životní realitou dříve či později docházíme kromě jiného také k poznání, jak mnohdy neplatí, že za dobrotu, poctivost a zbožnost je člověk automaticky odměňován zdarem či zahrnut hojností majetku a obklopen spoustou přátel. Mnozí mohou zapochybovat a ptát se sami sebe, zdali není lepší orientovat se pouze na zisk, výkon a lukrativní strategické vztahy. Protože Bůh stvořil člověka, zná velmi dobře i jeho nejskrytější jádro a podstatu. Ne náhodou začíná Pán Ježíš své horské kázání blahoslavenstvími. Jako by svým slovem učedníky zbavoval růžových brýlí, iluzorních představ o běhu světa a falešných nadějí. Učí je odkládat veškerý sebeklam, ale zároveň potvrzuje legitimnost jejich očekávání: ano, je pravda, že za spravedlivý a poctivý život člověk bude odměněn, že – jak praví jedna lidová moudrost – s poctivostí nejdál dojde… Ovšem jedná se o odměnu, která není z tohoto světa, nepomíjí a mnohem velkolepějším způsobem převyšuje veškeré lidské představy a to, co se pokládá za štěstí zde na zemi. Pán Ježíš nepopírá lidská očekávání, ale ukazuje svým učedníkům svůj – božský – pohled na věc. Vše pozoruje již z perspektivy konečného vítězství spravedlnosti a dobra nad mocnostmi temnoty. Blahoslavenství nicméně představují pro člověka současně nadlidský úkol, znamenají nést kříž na cestě plné drásavého trní a ostrých kamenů. Ale člověk nemusí kráčet životem sám, nýbrž v důvěře v Pána a jeho milost, v doprovodu jeho Slova – bez toho by se každý kříž a utrpení staly nesnesitelnými.
Dvojčíslo Communia je věnováno biblickým blahoslavenstvím. Revue jsme uspořádali jako tematickou sbírku textů, jež přináší různé pohledy na blahoslavenství u Matouše, ovšem nejen u něj. Na začátek jsme zařadili příspěvek nazvaný „Ježíš a blahoslavenství“, v němž Vojtěch Brož vykládá novozákonní popis vyhlášení blahoslavenství. Zamýšlí se nad komunikační situací Horského kázání a promluv Ježíše k lidu a všímá si různých významů výrazu pro „blaženost“ v řecké antice, ve Starém zákoně a konečně ve spojení s postavou Božího Syna. V následujícím příspěvku Tomáš Machula podává obsáhlý a přehledný výklad blahoslavenství v díle sv. Tomáše Akvinského.
Další pořadí článků se přidržuje výčtu jednotlivých blahoslavenství, jak je traduje evangelium podle svatého Matouše: U Řádu bratří kazatelů ještě setrváme pohledem na slavné kázání Mistra Eckharta o blahoslavenství chudých v duchu. K blahoslavenství plačících, kteří mají být potěšeni (srov. Mt 5, 4), jsme přiřadili zamyšlení Michaela Figury nad tím, co znamená útěcha od Boha, a nad svatým Duchem – Utěšitelem. Vojtěch Novotný se zabývá blahoslavenstvím tichých, zatímco David Vopřada přináší ve svém příspěvku patristickou exegezi čtvrtého blahoslavenství – o těch, kdo lační a žízní po spravedlnosti. Článek je sestaven jako čítanka patristických textů a sdružuje v sobě moudrosti církevních otců obecně známých i méně známých. Dalšímu blahoslavenství – milosrdných, jež dojdou milosrdenství (srov. Mt 5, 7) – se věnují hned dva příspěvky: Jan Ambaum podává zamyšlení nad milosrdenstvím v souvislosti s odpuštěním hříchů a Stefaan Van Calster se dívá na Boží a křesťanské milosrdenství z pohledu pastorace, rozebírá úlohu duchovních a člověka majícího pastorační poslání. Vojtěch Janšta se zabývá blahoslavenstvím těch, kdo mají čisté srdce, v kontextu teologie a spirituality Huga Rahnera. Následuje blahoslavenství tvůrců pokoje (Mt 5, 9), k němuž se tematicky vztahují dva články. V prvním z nich zkoumá Joachim Gnilka význam slov mír a pokoj ve Starém i Novém zákoně a všímá si rovněž historického kontextu. Joseph kardinál Ratzinger (dnes již emeritní papež Benedikt XVI.) nepojednává ve svém příspěvku ani tak o biblickém verši, ale zaměřuje se na konkrétní možnosti a podoby šíření pokoje, míru a spravedlnosti v současném světě a na úlohu církve v tomto poslání. Nakonec přicházejí poslední dvě blahoslavenství: všech těch, kdo jsou pro Boží slovo pronásledováni, tupeni a musejí snášet mnohá utrpení. Hans Urs von Balthasar se ve svém krátkém, lapidárním zamyšlení táže, zdali je blaze Pánu Ježíši jakožto ukřižovanému, a v souvislosti s tím, zdali se blaze cítí lidé v okamžiku, kdy musejí vydávat svědectví pro Krista v různých podobách utrpení, včetně mučednictví. Stejnému tématu se věnuje Adrienne von Speyr ve své úvaze nad příslušnými novozákonními verši (Mt 5, 10–12). Celé dvojčíslo uzavírá tematický dozvuk minulého čísla Communia: Jan Hojda ve svém příspěvku teologicky interpretuje umírání v literárním díle Karla Čapka.