Teologický a mystický význam Ježíšova proměnění u církevních otců

Michael Figura

Ježíšův křest, hlásání Božího království, proměnění Páně na hoře Tábor a ustanovení eucharistie při Poslední večeři představují uspořádaný celek, který je vnitřně sjednocen jedním jediným tajemstvím Ježíše, Syna Božího i syna Marie.

Zvláště úzké je přitom spojení mezi křtem a proměněním Páně. Křest stojí na začátku veřejného Ježíšova působení, proměnění se nachází na počátku Ježíšovy poslední cesty do Jeruzaléma, o níž věděl, že skončí utrpením a smrtí. Lukášovo evangelium zdůrazňuje, že jak během křtu, tak během proměnění se Ježíš modlí (3,21; 9,29). Jak při křtu, tak též při proměnění zaznívá nebeský hlas z oblaku a zvěstuje Ježíše jako milovaného a vyvoleného Syna, v němž si Otec zalíbil.

Od dob církevních otců se jak křest, tak též proměnění Páně chápe jako zjevení trojjediného Boha, jež je tajemně připraveno již ve Starém zákoně. Vedle tohoto teologického významu se v obou tajemstvích nacházejí též zásadní antropologické výpovědi, které pak Tomáš Akvinskýkrátce a mistrně shrnuje: Křest je svátost (tj. tajemství a současně viditelné znamení) prvního znovuzrození člověka, proměnění je svátost jeho druhého znovuzrození. V obou případech působí sám trojjediný Bůh, „neboť tak jako ve křtu dává nevinnost, která je znázorněna prostotou holubice, tak ve vzkříšení bude udílet svým vyvoleným průzračnost slávy a osvěžení (refrigerium) a odpočinek ode všeho zlého, jež je znázorněno zářivým oblakem.“[1] Ježíšovo proměnění je coby svátost druhého znovuzrození předobrazem zbožštění člověka, jež se započíná ve křtu a spojuje člověka s Bohem tak úzce, že člověk už v tomto životě dostává podíl na božské přirozenosti[2], i když svého naplnění dosáhne až při vzkříšení z mrtvých[3].Katechismus katolické církve (1993/1997) spatřuje v Ježíšově proměnění předchuť (praegustatio) budoucí slávy definitivně naplněného Božího království: „Jen na okamžik nechává Ježíš zazářit svou božskou slávu […] V proměnění nám [Pán] dává předtuchu svého příchodu ve slávě, kdy „přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené“ (Flp 3,21). Také nám však připomíná, že "do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme" (Sk 14,22).“ (čl. 555n) 2. Krátké vysvětlení k synoptickému výkladu scény proměnění V biblických zprávách o Ježíšově proměnění (Mt 17,1-9; Mk 9,2-10; Lk 9,28-36) je tato scéna chápána nejprve jako potvrzení, jímž je Ježíš ze strany Boží, Zákonem (Mojžíš) i Proroky (Eliáš) potvrzen za Mesiáše, a vrcholí ve výzvě: „Toho poslouchejte!“ Biblický význam proměnění Páně je ale také dáván do souvislosti s ostatními tajemstvími Ježíšova života: „Všichni synoptikové popisují zcela shodně – podobně to dělají při popisu zázraků – perikopu o Ježíšově proměnění.“[4]Vzájemná shoda synoptiků se ukazuje v následujícím: Ježíš již je na cestě do Jeruzaléma (Matouš i Marek), popř. se na poslední cestu do Svatého města právě vydává (Lukáš). Scéna proměnění následuje u synoptiků po Petrově mesiášském vyznání u Cesareje Filipovy (Lukášzde neudává přesné místopisné určení), po první předpovědi Ježíšova utrpení a zmrtvýchvstání a výzvě k následování. Nachází se zde i bližší časové určení: šest dní (Mt 17,1; Mk 9,2), popř. týden (Lk 9,28) poté bere Ježíš Petra, Jakuba a jeho bratra Jana s sebou a vede je na (vysokou) horu. Tam se promění vzhled jeho tváře (metamorphousthai u Mt a Mk, heteron gignesthai u Lk) a jeho šat se stává oslnivě bílým. Mojžíš a Eliáš, tj. Zákon a Proroci se zjevují a rozmlouvají s Ježíšem o jeho exodu, který dokoná a naplní v Jeruzalémě na kříži. Synoptikové pak zmiňují zářivý mrak, z něhož zaznívá hlas a vyzývá: „Toho poslouchejte!“V jednotlivých synoptických vyprávěních je možné pochopitelně nalézt různé důrazy, jež poukazují na to, že Matouš a Lukáš původní Markův text „sice v jednotlivostech rozšířili, opravili a objasnili, ale jeho podstatu nezměnili.“[5] Scéna na hoře Tábor je pro ně během Ježíšovy cesty důležitým znamením, jež jeho pravé lidství skrze zář oslavení nikterak neruší či neničí, naopak poukazuje již na jeho vzkříšení.Pro evangelia je scéna proměnění krajně důležitou událostí Ježíšova života, jež podtrhává jeho božství a jeho apoštolům dává výhled na slávu ukřižovaného, vzkříšeného a vyvýšeného Krista; přitom Kristovo lidství není poškozeno, protože božskolidský život Krista Ježíše je určen zákonem ponížení a sestoupení (srov. Flp 2,5-11).Papež Benedikt XVI. ve svém knize o Ježíši, jejíž první část publikoval v roce 2007, pojednává též o proměnění Páně (s. 212-219). Vychází přitom z výzvy "poslouchat Ježíše", která z nebes zazněla na hoře Proměnění, a svůj pohled rozšiřuje tak, že odtud vytváří spojení k Mojžíšověvýstupu na horu Sinaj, kde přijal Tóru, Desatero jako ukazatel, jímž se Boží lid měl řídit v životě podle smlouvy. Papež zakládá definitivní pochopení Tóry na Ježíši, jenž je pro něj Tóra sama (s. 219). Perikopa o proměnění nás zve k tomu, abychom v Ježíši rozpoznali nového Mojžíše, abychom mu naslouchali, a tak si Boží nařízení osvojili a řídili se jimi.Papež poukazuje ještě na jeden, jen vzácně uvažovaný jev: Ježíš s sebou bere Petra, Jakuba aJana nejen na horu Proměnění, ale též si je vybírá, aby s ním byli na Olivové hoře v jeho hodině (Mk 14,33). Strach, který naplňuje hodinu Olivové hory, je antitypem scény z hory Proměnění (s. 214).Nové důrazy, jimiž papež Benedikt XVI. opatřuje příhodu Proměnění ve své knize o Ježíši, poukazují na námi často zapomínanou pravdu: scéna Proměnění je vzorem duchovní zkušenosti, jež vybízí věřící, aby askezí a nazíráním vystupovali na Boží horu coby místo zvláštní Boží blízkosti.Tato myšlenka se nachází již u církevních otců, pro něž se teologie, duchovní zkušenost a mystika vnitřně spojují, aby mohly vyložit Ježíšovo proměnění. Proto nyní jako příklad takového výkladu budou uvedeni dva církevní otcové: Origenes, zastupující křesťanský Východ, a Hilarius z Poitiers, jenž zde bude reprezentovat křesťanský Západ. 3. Origenes a Hilarius z Poitiers k Ježíšovu promění 3.1. Ježíšovo proměnění v Origenově komentáři k Matoušově evangeliu Origenes, velký představitel Alexandrie, se zabývá Ježíšovým proměněním v komentáři k Matoušově evangeliu, který je ostatně dochován jen ve fragmentární podobě (Tom. XII, 36-43 [GCS 40 = Origenes, 10. sv., 150-170]). I zde je možné si znovu připomenout, jakou podobu má Origenova exegeze. Nejprve přiřadí liternímu smyslu*, jenž nazývá též dějinným či fyzickým smyslem Písma svatého, jeho skutečný význam. Ne náhodou je proto Origenes označován jako filolog[6]. Tento literní smysl je pak obvykle základem a předpokladem duchovního nebo alegorického smyslu. Obvykle objasňuje Origenes nejprve literní smysl nějaké biblické perikopy, následně pak přejde k jejímu duchovnímu významu.[7] Při výkladu Ježíšova proměnění se alexandrijský exegeta ukazuje jako filolog i jako teolog, jemuž se toto tajemství, do něhož jsou jako svědkové vtaženi tři apoštolové, stává vzorem výstupu věřícího na horu Tábor skrze askezi a nazírání.Co se týká literní, duchovní a mystické exegese události Ježíšova proměnění, koncipuje ji Origenes následujícím způsobem:Nejprve uvažuje nad tím, co to znamená, že šest dní poté (tj. poté, co Petr vyznal, že Ježíš je Syn Boží, a byl ustaven skálou – základem církve) bere s sebou Ježíš Petra, Jakuba a jeho bratra Jana na vysokou horu a je před jejich zraky proměněn. Nejprve ho zaměstnává číslovka „šest“. Uvedení tohoto čísla je pro Oriegena významné, protože upamatovává na hexameron, stvoření viditelného světa v šesti dnech. Do rámce šesti dnů patří tedy věci viditelné (ta blepomena) a časově určené (proskaira). Ježíšovo proměnění může spatřit jen ten, kdo je připravený tento rámec překročit k neviditelné (ta me blepomena) a věčné (aiona) Boží skutečnosti.„Chce-li někdo z nás, aby ho Ježíš s sebou vzal a přivedl na vysokou horu a tam aby byl hoden na vlastní oči (kat´idian) vidět jeho proměnění (metamorphosis), pak ať překročí oněch šest dní, aby nenazíral to, co spatřil jen očima, a aby už ,nemiloval svět a to, co je ve světě‘, ani aby nechoval žádnou světskou tužbu (epithymia), což není nic jiného než žádostivost těla, žádostivost v těle spočívajícího bohatství a tělesné slávy; ani ať nepatří ničemu, co je tu proto, aby odvádělo a odtahovalo duši od silnějších a božštějších [skutečností], a tak aby ji přinutilo opřít se o lásku tohoto světověku, [spočívající] v bohatství, slávě a ostatních pravdě nepřátelských žádostech.“ (151n.)Když Origenes vystihl tento pro všechny křesťany platný a základní význam výstupu na horu Proměnění, začne se věnovat detailům.Je si velmi dobře vědom toho, že čtenář jeho Matoušova komentáře je plný otázek: Kdy se Ježíš proměnil (metamorphote) před zraky těch, které zavedl na vysokou horu, a jak ho viděli (ophthe) v božské podobě (in forma Dei), v níž byl již před svým vtělením? Copak měl pro ostatní učedníky, kteří zůstali dole pod horou, jen podobu služebníka (forma servi), zatímco pro ony tři učedníky, které vzal s sebou na horu, již neměl podobu služebníka, ale jen podobu Boží? Alexandrijský exegeta nejprve vysvětluje, že evangelistům Matoušovi a Markovi nejde především o Ježíšovo proměnění obecně, ale jde jim na prvním místě o to, že Ježíš byl proměněn před jmenovanými učedníky (emprosthen autón/ coram eis) (152n). Origenes v tomto doplňku spatřuje odkaz na duchovní smysl (pneumatikos): „A tak řekneš: pak je tedy možné, že Ježíš je tímto Proměněním před některými proměněn, zatímco před jinými v ten samý čas proměněn není a zůstává v podobě služebníka.“ (153)Otázka se vyjasňuje až tehdy, když promýšlíme předpoklady – ostatně pro Origena velmi důležité – umožňující uvidět Ježíšovo proměnění. Sem patří to, že člověk nezůstává v nížinách duchovního života (kató/deorsum), kde je možné Ježíše poznat jen „podle těla“ (kata sarka [2Kor 5,16] ) a v podobě služebníka, ale společně se třemi vybranými učedníky vystupuje „skrze povznášející skutky a dovedné zacházení s duchovními slovy na duchovní horu moudrosti“ (tamtéž). Tam Ježíš už není poznáván „podle těla“, ale jako Logos – slovo, které je Bohem (theologoumenon/ deus verbum) a uctíván v Boží podobě. Před nimi je Pán proměněn, ne před těmi, kteří zůstali dole.A proč září Ježíšova tvář během proměnění jako slunce? Origenes argumentuje tím, že poukazuje na význam tohoto tajemství jak pro tehdejší učedníky, tak pro křesťany všech dob: Ježíšova tvář září jako slunce, aby bylo zjevné (viditelné) (phanerothe), že křesťané mají být dětmi světla (srov. Ř 13,12).Před třemi učedníky však není proměněn jen sám Ježíš, ale také jeho šaty zářivě zbělely jako světlo (srov. Mt 17,2). Šaty proměněného Pána mají pro Origena vícerý, teologický a duchovní význam: předně poukazují na skrytý způsob řeči o Ježíšově proměnění v evangelních podobenstvích (lexeis) a v nich je též předvídáno, že vše je určeno k tomu, aby došlo svého proměnění. Zářivě nezbělají jen před třemi učedníky, ale též před Mojžíšem, tj. Zákonem, a Eliášem, tj. Proroky. Tím se podle Origena prokazuje Ježíšovo božství. Alexandrijský teolog zdůrazňuje okolnost, že Ježíš byl proměněn, když se modlil (156n).Dále se autor zabývá návrhy, které dělá Petr na hoře během samotného proměnění: „Pane, je dobře, že jsme tady. Máme tu postavit tři stany atd. Přitom je ale třeba pečlivě číst, zkoumat a zjistit, že Marek k těmto slovu připojuje: ,[Petr] totiž nevěděl, co by měl odpovědět‘, zatímco Lukáš referuje: ,nevěděl, co říká‘ (Lk 9,33).“ (157) Pokud ale Per v této situaci říká něco, aniž by skutečně věděl, co, pak se dle Origena jedná o řeč kat´extasin (per excessum mentis) (157, ř.19). Zde do hry vstupuje pojem extáze. Z hlediska dějinně-religionstického tento pojem označuje mimořádnou a intenzivní zkušenost uchvácení. V mystické tradici od církevních otců až podnes je extáze chápána jako uchvácení, důležitý moment na cestě k unio mystica (mystickému sjednocení) mezi Bohem a duší.[8] Tento okamžik extáze je výsledek působení ducha, který Petra přiměl k tomu, aby takto mluvil. O jakého ducha se zde ale jedná? Alexandrijský znalec Písem na tomto místě vylučuje, že by se mohlo jednat o Ducha svatého. Důvod spatřuje v Janově evangeliu, kde se praví, že Duch ještě nebyl dán (eschekenai), protože Ježíš ještě nebyl oslaven (Jan 7,39).Pokud to tedy nebyl Duch svatý jako třetí božská osoba, pak tedy co to bylo za ducha, který přivedl Petra k onomu výroku, jenž přesahoval jeho momentální obzor chápání? Origenes zde hovoří o projevu satana. Bezprostředně poté, co Petr vyznal, že Ježíš je Mesiáš, a Ježíš poprvé předpověděl své utrpení a zmrtvýchvstání, právě v tomto okamžiku chce Petr Ježíše předejít a ukázat mu cestu, která neskončí na kříži. Ježíš ho ale velmi tvrdým slovem vykazuje zpátky do jeho mezí: „Jdi za mě, satane. Vždyť jsi mi kamenem úrazu. (Mt 16,23)“ (158) Origenes si je zde jistý, že jeho mínění v této otázce nebude obecně od čtenářů jeho komentáře sdíleno, ale že bude chápáno jako rouhačský útok na Petra, kterého přeci Ježíš krátce předtím prohlásil blahoslaveným (Mt 16,17). Pak ovšem ti, co se domnívají, že Petr a ostatní apoštolové byli již před Kristovým utrpením dokonalí a prosti jakéhokoliv cizího ducha, by neměli zapomenout uvést, jak je Kristus zachránil od zlého nepřítele a svou „vzácnou krví“ (1Pt 1,19) je vykoupil, anebo by měli říci, proč Petra a jeho oba průvodce „obestřel těžký spánek“ (Lk 9,32).Satan je tak pohoršením či kamenem úrazu pro Ježíše, protože ho chce odvést od jeho utrpení, která má všem lidem přinést spásu. Coby svůdce chce Ježíše pod zdáním dobra odlákat od záměru, znovu sestoupit s hory Proměnění k lidem a zemřít za ně. Ježíš má zůstat spolu s Mojžíšem a Eliášem na hoře a pěkně se ve třech Petrem navrhovaných stanech (stáncích) zařídit. Podle Origena to byl satan, kdo promluvil skrze Petra, který ostatně nevěděl, co mluví (per eum, qui nesciebat quid loquebatur [160]). Slova o třech stanech přestavují pro Origena v každém případě velmi špatnou řeč. Proto evangelisté o Petrovi praví, že nevěděl, co tím říká (161-164).A zatímco je Petrovi zakázáno postavit tři stany, aby podle jeho vůle v nich přebývali Ježíš, Mojžíš a Eliáš, ukazuje Bůh v zářivém oblaku lepší a nádhernější stánek. Jako totiž Bůh svůj národ v časech, kdy putoval po poušti, předcházel v zářivém oblaku, tak i nyní svým oblakem coby novým stánkem zastiňuje ty, kdo jsou na hoře Proměnění (165). V zářivém oblaku se zjevuje „otcovská síla“ (patrike dynamis/ virtus paterna) a Oriegenes ještě nadto v tomto oblaku rozpoznává přítomného Ducha svatého, dokonce „našeho vykupitele“, milovaného Syna, v němž našel nebeský Otec zalíbení. Zářivý oblak, tj. nakonec přítomnost Boží slávy, zastiňuje (a zaručuje) všechno: pravé Ježíšovy učedníky (tous Iesou gnesious mathetas, 166, ř. 21), rovněž ale také Evangelium (Ježíše), Zákon (Mojžíše) a Proroky (Eliáše). Kristovo světlo svítí jednak v Evangeliu, ale též v Zákonu staré Smlouvy. Hlas z oblaku mluví k Mojžíšovi a Eliášovi: „Toto je můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení; toho poslouchejte.“ (Mt 17,5) Podle alexandrijského teologa se na hoře Proměnění naplňují nejhlubší touhy obou velkých postav starozákonního Božího lidu: oba touží po tom, aby spatřili Božího Syna a mohli mu naslouchat (166). Nyní v zářivé Ježíšově tváři a na jeho oslnivě bělostných šatech hledí na slávu Boží.Setkání s Bohem v sobě zahrnuje též setkání s mysterium fascinosum a mysterium tremendum.[9] Origenes se dotýká též hrůzu nahánějící scény proměnění, při níž tři učedníci zakoušejí strach (167). Jde o strach, který je s touto událostí těsně spojen, jak můžeme číst již v Ex 33,20: „Nemůžeš spatřit mou tvář; vždyť žádný člověk mě nemůže spatřit, má-li zůstat naživu.“ Oslněni září Ježíšovy tváře a leskem slova zaznívajícího z nebe padají učedníci na zem – jako by nemohli snést paprsky Logu – a pokořují se „pod mocnou ruku Boží“ (1 Pt 5,6). Pro Origena je důležité, že tři učedníci poté, co znovu prohlédli, spatřili již jen samotného Ježíše, nikoho jiného (Mt 17,8). V jeho duchovním pochopení perikopy o Proměnění to znamená, že Mojžíš (Zákon) a Eliáš (Proroci) v Ježíšově evangeliu se zcela sjednotili a stali se „jedním“ (169). Ježíš coby nový Mojžíš a coby naplnění všech starozákonních proroctví je jediným, na koho mají učedníci hledět. Mojžíš a Eliáš, kteří „byli viděni ve slávě a rozmlouvali s Ježíšem, odešli tam, odkud přišli.“ (168) Odkud přišli a kam odešli, Origenes jen naznačuje, když píše: „Snad aby předali Ježíšova slova těm, kdo ještě nezakusili jeho [Ježíšovo] dobrodiní“ (168). K tomu též patří tajemné slovo Mt 27,52n o mnoha tělech zesnulých svatých (corpora sanctorum), kteří po Ježíšově zmrtvýchvstání vyšli z hrobů, vstoupili do svatého města Jeruzaléma a tam se mnohým zjevili.[10]Učedníkům bylo na hoře ukázáno tajemství proměnění; když sestupovali s hory dolů, nařídil jim Ježíš, aby s nikým nemluvili o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých (Mt 17,9). Origenes vykládá tento příkaz mlčet tím, že je to Ježíšova vůle, aby nikomu nebyla sdělena jeho sláva (doxa) předčasně, tj. sdělena bez té slávy, která je přece úzce spojena s jeho utrpením a zmrtvýchvstáním (170).Malé doplňky k výkladu o proměnění Páně se ještě nacházejí ve Fragmentech katén (OrigenesXII = GCS 41, 152-158).Svým exegetickým, teologickým a duchovním výkladem Ježíšova proměnění Origenes vybízí křesťany všech dob k duchovnímu výstupu a sestupu: mají se nechat Ježíšem vyvést do výše, kde udělají nové duchovní zkušenosti. Takové zkušenosti ovšem podle Origena vždy ústí do společenství s Kristem Ježíšem, a tak do společenství trojjediného Boha. Duchovní sestup pak spočívá v tom, že Ježíšovo proměnění není jasné hned na první pohled, ale svoji záři, svit a lesk obdrží skrze celé Kristovo tajemství, tedy včetně utrpení a zmrtvýchvstání. 3.2. Ježíšovo proměnění v komentáři Hilaria z Poitiers k Matoušovu evangeliu Komentář k Matoušovu evangeliu patří k raným dílů biskupa Hilaria z Poitiers (ca. 310-367) a byl sepsán v letech 353-356, tedy ještě předtím, než byl poslán do vyhnanství do Malé Asie. Představuje první, téměř zcela dochovaný komentář k Matoušovu evangeliu na Západě (Sources Chrétiennes 254 [1978] a 258 [1979]).„Amen, pravím vám: někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka, jak přichází ve svém království.“ (Mt 16,28) Tento verš posloužil biskupovi z Poitiers jako východisko ke komentáři biblické události proměnění Páně (In Mt 17,1-3 [SC 258, 60-65])[11]. Proměnění je zde chápáno jako anticipace budoucnosti, neboť na hoře Tábor se Syn člověka ukazuje tak, jak jednou přijde se svým královstvím. Hilarius připomíná, že Ježíš se proměnil před očima týchž učedníků, které s sebou později vzal na Olivovou horu do Getseman (Mt 26,37): „Je třeba si připomenout, že zde Ježíš nevzal s sebou žádné jiné než ty, jimž byl ukázán jako Syn člověka, který přijde se svým královstvím, tehdy, když na hoře v přítomnosti Mojžíše a Eliáše byl obstoupen celou důstojností své věčné slávy. Důvod, proč je tehdy [při proměnění] vzal s sebou, byl tentýž jako zde [na Olivové hoře].“ (In Mt 31,4 [SC 258, 230]) Hodina hory Tábor a hodina Olivetské hory vytvářejí vnitřní jednotu, což dokládá Hilarius tím, že scéna Proměnění, jak už ostatně bylo zmíněno, navazuje na předpověď Ježíšova utrpení a zmrtvýchvstání a dále na jeho slova o následování a sebezřeknutí se. Podle Hilaria má zpráva o Ježíšově proměnění v apoštolech posílit naději na Ježíšovo zmrtvýchvstání.Rozhodující teologickou a duchovní výpověď matoušovské perikopy o proměnění shrnuje Hilarius takto: „Hlas z oblaku připomíná, že on [Ježíš] je milovaný Syn, v němž má [Otec] zalíbení, jeho je třeba poslouchat, aby tak byl hodnověrnou autoritou (auctor) nauk, on, který svým příkladným jednáním potvrzuje, že poté, co ztratil celý svět, co prokázal vůli jít až na kříž a tělesně zemřel, bude následovat sláva nebeského království, vycházející ze zmrtvýchvstání.“ (In Mt 17,3 [SC 258,64]) Učedníci byli hlasem z nebe vystrašeni a padli k zemi; Ježíš je znovu zvedá a oni vnímají jen jeho, kterého ještě před chvílí viděli, jak stojí mezi Mojžíšem a Eliášem. Přítomnost obou velkých postav starozákonního Božího lidu na hoře Proměnění má podle biskupa z Poitiers dvojí význam: Mají zobrazit budoucnost (futuri forma) a zároveň mají potvrdit hodnověrnost proměnění (facti fidem). Hilarius znal dobře Tertuliánovo dílo[12] (přelom 2. a 3. století) a zde převzal jednu jeho myšlenku: Ježíšovo proměnění a Mojžíšova a Eliášova viditelná přítomnost jsou podle Tertuliána (Der resurrectione mortuorum 55,10[CCL II, 1002]) důkazy pro to, že člověk i po smrti žije dál. Mojžíš se zjevuje v podobě vzkříšeného těla, jež ale zatím ještě nepřijal, Eliáš se zjevuje v pravém ještě nezemřelém těle, vždyť byl uchvácen k Bohu, aniž by utrpěl smrt (srov. 2 Král 2,1-18). Aby mohli učedníci svědčit o Ježíšově proměnění, je třeba počítat s plností jejich svědectví, jež je dílem Ducha svatého (In Mt 17,3 [SC 258,64]). Na Ježíšovo proměnění upozorňuje Hilarius z Poitiers i ve svém hlavním díle De Trinitate (III, 16 [CCL LXII, 88: SC443,364nn]). 4. Duchovní poselství Ježíšova proměnění Na závěr je možné krátce shrnout duchovní poselství Ježíšova proměnění. V teologii církevních otců se toto poselství kryje s výkladem christologického hymnu z listu sv. apoštola Pavla Filipským (Flp 2,5-11). Zde je Ježíšovo ponížení v jeho vtělení již dopředu spojeno s jeho vyvýšením na Boží pravici skrze Kříž a utrpení, spojitě s jeho ustanovením za Pána (kyrios). Pro Ježíšovy učedníky a nakonec pro všechny, kdo věří v Boha, je Ježíšovo proměnění stále znovu znamením naděje, že smíme mít podíl na jeho slávě.Přeložil P. B.

Michael Figura (*1943 v Gleiwitz), studoval teologii v Mohuči, Římě a Freiburku. Kněžské svěcení přijal v r. 1969, v letech 1986-1996 byl tajemníkem komise pro víru při Německé biskupské konferenci. Od r. 2000 je farářem v Bingen-Dietersheimu.

 

periodikum: MKR Communio
číslo: 2/2008


[1] Summa theologie III q45 a4 ad2.[2] Srov. Friedrich Normann, Teilhabe – ein Schlüsselwort der Vätertheologie, Münster i. W. 1978.[3] Srov. k tomu podrobněji Matthias Joseph Scheeben, Die Mysterien des Christentums(= Gesammelte Schriften II), Freiburg i. B. 19414, 540-580: „Das Mysterium der Verklärung und der Letzten Dinge“.[4] Christian Schütz, Die Mysterien des öffentlichen Legend und Wirkens Jesu, in:Mysterium Salutis. Grundriss heilsgeschichtlicher Dogmatik, hrg. v. Johannes Feiner u. Magnus Löhrer, Bd. III/2: Das Christusereignis, Einsiedeln-Zürich-Köln 1969, 90. Srov. též Alois Grillmeier, Jesus der Christus im Glauber der Kirche, Bd. 1: Von der apostolischen Zeit bis zum Konzil von Chalcedon (451), Freiburg i. B. 1979, 174-177.[5] Tamtéž, 91.* Pozn. překladatele: Literarsinn překládám jako literní smysl (doslovný, týkající se litery, slova), nikoliv literární proto, že běžně užívaný význam literární (tj. týkající se literatury) v sobě již zahrnuje celý proces alegorese a poetiky, což právě u Origena je třeba rozlišovat. I když by v určitém smyslu bylo možné hovořit i o literárním významu, i s ohledem na překladatelské volby překladatelů dokumentu Papežské biblické komiseVýklad Bible v církvi (Praha 1996) zde užívám označení literní (doslovný) význam.[6] Srov. Bernard Neuschäfer, Origenes als Philologe. Teil I: Text, Teil II: Anmerkungen (Schweizerische Beiträge zur Altertumswissenschaft 18/1.2), Basel 1987.[7] O Origenovi jako exegetovi srov. krátké, nicméně velmi precizní vyjádření u Henri Crouzel, Origène (Collection «Le Sycomore», série «chrétiens aujourd’hui» 15), Paris/Namur 1985, 91-120.[8] Podrobněji k tomuto tématu srov. Michael Figura, Unio mistica, in: Peter Dinzelbacher (ed.), Wörterbuch der Mystik, Stuttgart 1989, 503-506.[9] Srov. známou knihu Rudolf Otto, Das Heilige. Über das Irrationale in der Idee des Göttlichen und sein Verhältnis zum Rationalen (1917), München: Beck 31-351963 [Posvátno. Iracionalita v ideji božství a její poměr k racionalitě, Praha: Vyšehrad 1998].[10] K tomu srov. Hermann Zeller, „Corpora Sanctorum“, in: Zeitschrift für Katholische Theologie 71 (1949) 385-465, jež je doplněno a upraveno v článku Alois Winklhofer,Corpora Sanctorum, in: Theologische Quartalschrift 133 (1953) 30-67; 219-271.[11] K tomu srov. Luis F. Ladaria, La Cristologia de Hilario de Poitiers (Analecta Gregoriana 255), Roma 1989, 123-136; Alfredo Fierro, Sobre la Gloria en San Hilario(Analecta Gregoriana 144), Roma 1964, 112-120.[12] Srov. In Mt 5,1 (SC 254,150).